Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mustaine stárne. Nestárne však směrem, kterým bych si přál já. Uvadá, nasazuje důchodcovské pantofle a zaopatřuje se do pohodlného příbytku bez strmých schodišť či zajímavých, odvážně obložených stěn. Interiér jeho současného obydlí je lehký a stroze vzdušný, nečekejte žádné mohutné těžké kovové doplňky. Prosté, chladně strohé hotelové bydlení, kde necítíte teplo domova a nelze se v něm zabydlet a cítit se jako doma. V roce 2009 jsem s albem „Endgame“ jásal a vyhlížel další silné album, v roce 2011 jsem na album "13" vytahoval varovný prst pro jeho rozvolněné tempo a opuštění ambice být thrashovým souborem. „Super Collider“ bude jistě znamenat srážku mnohého. Předpokládám srážku zarytých zastánců s odpůrci souboru, i těch, kteří si přejí agresivnější hudbu a těch, kteří se nesmíří s ústupem pod jinou stylovou střechu. Megadeth prodělávají vývojovou změnu, ale obávám se, že jde o nezastavitelné odumírání.

„Super Collider“ je znavené album hudebníka, který už metal v podstatě hraje jen proto, že musí a je mu existenčním okovem. Mnoho bezejmenných spolků nahrává invenčnější alba než samotný Dave, a proto křičím: dravé mládí vpřed, vyčerpaní umělci do pozadí! Mustaine ze svojí obchodní značky Megadeth momentálně dělá instituci žijící už jen ze své dávné minulosti, kdy stvořil nejedno zásadní album. Jakoby se chtěl pouze novými alby připomínat a zůstat v povědomí. Silnější ambice pohledat je nadlidská dřina. Agresivnější tvář hudby zcela ochrnula a pustila jemnější mimiku k dominanci nad celkem. Loňské hostování u Spitzových Red Lamb bylo pravděpodobně posledním Mustaineovým thrashmetalovým výkřikem.

Za uměleckou odvahu a snahu o posun bych jako obvykle tahal plusové body. Ovšem u Mustainea tomu tak ze závažných důvodů býti nemůže. Mustaine nezastaví přibývající léta a stejně tak měnící se chutě na tvořenou hudbu. Zní mi však jako vlastní kopie beze šťávy. Ostatně takových letitých souborů je značné množství. Jako plus alba tahám umírněný hlasový projev páně vokalisty, který nejvíce využívá procítěný mluvozpěv ve vyprávěcí rétorice a na typické kníkání se sebekriticky vykašlal. Zásadní problém nové šablony Megadeth, která skladbám vládne, je její nekonfliktnost a až nudná hodnost, hraničící s fádností často se opakujícími motivy. Skladby se slévají do nelibého unifikovaného bloku. Kdo by to byl řekl, že jednou z nejdravějších skladeb na albu Megadeth bude cover od Thin Lizzy?! Neobvykle často nabírám dojem, že poslouchám jednoduché zpívánky Kiss nebo nepovedené pokračování alba „Risk“.

Úplní břídilové současní Megadeth nejsou, to by jim léta v byznysu neměla dovolit. Dave a spol. přeci jen na chvíli v „Dance In The Rain“ nalézají thrashové brusivo a dramatický náboj, které jsou v doposud nudném příboji prvním záchytným bodem pro posluchače. Se skladbou vypomáhal David Draiman (Disturbed) a kdo nevěří, ať tam běží a přesvědčí se, že generál Mustaine si nechal poradit. Ale další thrashmetalové lamače vln aktuální tvorba Megadeth míjí, jako turistické lodě Somálské břehy. Byť se o to snaží třeba v „Built For War“. Druhou pozornosti hodnou záležitostí alba, je country napuštěná skladba „The Blackest Crow“. Další americká thrashová legenda, která se uklání k domovskému folklóru. Naštěstí ho umně zakomponovali do vlastní výbušné šablony a musím uznat, že má pozornost je probuzena, leč naposledy. Proklatě málo na to, abych toužil nahrávku vlastnit ve fyzické podobě a mazlit se s ní jako s jinými černými kulatými kráskami.