Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Merrimack - Of Grace and Gravity

MerrimackOf Grace and Gravity

Garmfrost19.7.2024
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Of Grace and Gravity ukrývá ostré drápy stejně jako podmanivé sólové hrátky. Provokuje posluchače k houpavému vnímání, hází na něj jednu stopu na druhou a pořádně jej zahlcuje. Nepřipraveného ho pak hodí do běsnícího kotle.

Nové album pařížské sebranky, známé pod jménem Merrimack bylo tentokrát nutné vyhlížet poněkud déle. Pánové pauzy mezi jednotlivými vydáními protahují, až budí dojem konce. Při poslechu Of Grace and Gravity je zřejmé, že odmlka byla třeba. Merrimack nabrali síly spojených s nekonečnou inspirací v hlubinách temnoty, čehož výsledkem je nebývale silná nahrávka.

 

Na přelomu tisíciletí spolu s dalšími dravci pomáhali nakopnout další vlnu blackmetalového nadšení. Pojetí Merrimack sázelo a doposud sází na co nejmenší ohlížení se do minulosti. Po slabších nahrávkách nastavili zrcadlo výbornou řadovkou Omegaphilia a opět se odmlčeli. Of Grace and Gravity pojí dravčí počátky s progresem. Kapela je metalová každým coulem. Je zároveň ponořená do duchovna, a sluší jim to. Ono duchovno není prvořadé. Na prvním místě je hudba. Atraktivních nápadů je deska plná, výborného muzikantství (ještě aby ne), podmanivé atmosféry a v nemalém množství nasypaného extrému rovněž.

 

merrimack

 

Přemýšlel jsem, co bych označil jako to první, co vás tak zvaně liskne přes ksicht. Je to působivý černobílý obal, kterému vévodí dobře padnoucí logo či jakási prasklina v podobě slunce a spálené změti pod nimi? Nebo příjemně barevný zvukový kabát? Kytary dobře řežou, basa pulsuje, jak se sluší a patří. Bicí nejsou utopené, ani nad vším neřvou. Staromilcům nebude čistý sound vonět pod knírem, ale s ohledem na dobře známý styl Merrimack si jiný zvuk nedovedu představit. A tentokrát opravdu dýchá.

 

Of Grace and Gravity se tváří volněji, než ve skutečnosti je. Album ukrývá ostré drápy, stejně jako podmanivé sólové hrátky. Provokuje posluchače k houpavému vnímání, hází na něj jednu stopu na druhou a pořádně jej zahlcuje. Nepřipraveného ho pak hodí do běsnícího kotle. Merrimack si hrají s tempem a jeho změnami. O žádné skladbě se nedá říct, že je taková nebo jiná. Změny se dějí nečekaně uprostřed riffu.

 

Umělecké pestrosti mohou pomoci i zajímaví hosté. Hned v otvíráku Sulphurean Synods zazní hlas D.G. Netvrdím, že ho bylo potřeba, ale song obohatí svým nezaměnitelným řevem. Druhým hostem je Ur Èmdr Œrvn, kterého najdete v sestavách japonských blacků jako např. Anguis Dei nebo Atman Drei. Jeho příspěvek v závěrečné Embalmer's Wine mě navnadil k objevování jeho kapel.

 

 

Nepokrytě přiznávám, že mi Merrimack sedli. Jejich nahrávku jsem už ani nečekal, a už vůbec netušil, že by mě mohla bavit tak moc. Raději jsem si k sepsání recenze dal načas. Abych vyloučil počáteční poblouznění… A dobrý. Líbí se mi, že kapela dává na odiv výborné muzikantství i tvůrčí umění, a zároveň je černočernou hordou, které její zapálení pro věc stále věřím.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Pekárek / 21.7.24 14:26odpovědět

Tohle jw fakt přesně podle mého gusta. Díky za upozornění.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky