Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Meshuggah - Koloss

MeshuggahKoloss

Victimer8.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: MESHUGGAH nebolí tak jako dřív, jsou ve fázi odtajnění dokonale chaotických temp a jejich seřízená rytmika se nese v krystaličtějším poryvu. Na úkor jisté překvapivosti a dřívější dominance. Přesto nadále daleko nad průměrem a pořád vzteky bez sebe.

Crack the shell. Ascend the sky
Rise, extend your palpitating wings

 

Vytříbení technici a nositelé zásadního viru označeného termínem mathcore jsou zpět s novým kolosem neúprosných rytmů, pojmenovaným příznačně "Koloss". Velmi očekávaný dar všem dobře živeným vyznavačům složitostí, zádrhelů a na první pohled neřešitelných úloh. MESHUGGAH a jejich matematická úroveň přetavená v metal je slastí už samých počátků. Vyrovnané výkony posloupnosti a odlišnost jednotlivých kousků strojové mozaiky odkazuje na hodně ceněnou diskografii, ze které je výběr doslova ukázkový. Postupně z ní sice ubývá na nepřehlednosti a chaosu na úkor vzdušnější a groovy rytmiky, ovšem vše se jeví být logické a přesně vypočítané. I když se kytarové riffy a struktura skladeb zdánlivě umírňují a ucho navyklé na mnohem hustší vývary je trápeno zvukem o něco méně, pořád je tu přítomna děsivá temnota, šperkovaná přesnost a přísný dohled nad každým detailem.

 

Nejinak je tomu u novinky. Ta se jeví jako stravitelná simulace technického cvičení, boj protikladů a jejich spojování v jeden "Koloss". Masívní finesy střídají melodicky kvapíkové thrashovky a ty zas pro změnu až hypnotizující vize apokalypsy. I přes tyhle protiklady je "Koloss" velice pevné a přesvědčivé album. Jen zkrátka už tolik nepřekvapuje, tolik neurčuje z vrchní pozice tok moderního technického metalu posledních cca patnácti let. MESHUGGAH jsou nadále v pozici úplné špičky řemesla, ale mám pocit, že jejich role lídrů pomalu doznívá a je spíš na mladších, aby převzali otěže a určovali pravidla. Novinku vidím jako přístupnější materiál, na který je sluchové ústrojí za ta léta mnohem navyklejší. Pro prodělaných procedůrách typu "Chaospehere" či "Nothing" se není ani čemu podivovat. Už předešlá řadovka "ObZen" slevila z náročnosti a precizní neprostupnosti a nadechla se k většímu podílu melodií. Tudy jde i aktuální produkt "Koloss", bere sebou více groovy rytmiku, působí ještě melodičtěji a nebojí se rozpárat na kusy dříve stísněnou a dusnou atmosféru.

 

meshuggah

 

Jde o to, komu víc jaká fáze MESHUGGAH více vyhovuje a na čem jako posluchač raději parazituje. Osobní postoj mám zasazen spíš do staršího období kapely, ale novinkám se nijak nebráním, zajímají mě a svým způsobem i naplňují. Některé z míst "Koloss" evokují absolutní math-thrashové titánství, také díky vynikajícímu zvuku a někdy zní kapela naopak tak trochu staženě, možná i nevyrázně, což naopak zvukem nebude, nýbrž spíš na MESHUGGAH až příliš obyčejným strojírenstvím daného momentu. Kam tedy album postavit? Nerad bych zde vynášel soudy o podobných pochodech z historických dat švédských neurotiků, "Koloss" umí stát na obou nohách, aniž by jedna byla protézou či druhá otevřenou zlomeninou. Cesta kapely zkrátka vede určitým územím, řekl bych tradičnějším a méně disharmonickým. Novinka umí zaujmout mnoha polohami, dýchá z ní nadále respekt a je třeba se mít na pozoru. Je tu další velmi dobrá deska, jejíž poslání není v objevnosti a prznění zajetých lajn, ovšem její sebevědomí a kvalita je na místě. Cožpak není dobré se nechat vystavit inteligentním prvkům agrese a přitom přesně vědět, která bije? Nebo je to naopak málo? Nechávám na každém z vás. Já jsem ochoten se poddat. A pokud budou MESHUGGAH pokračovat v nastoleném trendu, můžeme se o nich na příštím albu bavit nejen jako o kapele k poslechu, ale dokonce i tanci.

 

They know your every right. They know your every wrong
Each put in their due compartment - sins where sins belong

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky