Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Milkilo - Atlas

MilkiloAtlas

Victimer20.2.2018
Zdroj: CD digipak // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: notebook / phone / minivěž
VERDIKT: Jsou dva, jsou hluční a během slabé půlhodinky umí ukázat, že si úplně vystačí. Atlas je debut, který si umí říct svoje.

Když do redakce přišlo tohle promo, něco mi našeptávalo, abych si jej vzal pod křídla, že nebudu litovat. Jakmile se pak objevilo doma a já dal celý poslech, trochu jsem se zhrozil, jestli tohle bude to pravé ořechové zrovna pro mě. Ale znáte ty první poslechy... Vybral jsem si promo (téměř výhradně) instrumentálně rockové kapely z Francie, která je blíž ruchovému ústrojí své podstaty, než jakékoliv jiné formě bigbítové existence. A vybral jsem si dobře.


Milkilo jsou dva kámoši z kolejí, kteří se utvrdili v tom, že jejich vášeň pro hlučný rock je spojuje natolik, aby si založili kapelu. Léta jezdili po klubech, neomezeni jedním stylem, neomezeni prakticky ničím. Vydali se na zkušenou, zvolili si dlouhou cestu nabírání jistoty do té míry, aby byli schopní vydávat nahrávky a dostali se na další úroveň svého drhnutí strun a blan. V jejich podání je to radost z hudby a formování křížence, který jde napříč rockovým žánrem, aby definoval energii, nespoutanost a nadšení. Ta radost, to je pak to největší plus. Teď se Milkilo ze zkušené na pár týdnů vrátili, neboť dospěli do stadia, že je třeba vydání prvního velkého alba. Dejme tedy prostor Atlas.

 


Je to album deseti krátkých fortelných skladeb, ve kterých není třeba více než basy a bicích, k čemuž občas připište křiklavý vokál (last song) a pár skromných efektů. K jakémusi konkrétnějšímu přiblížení jsem zvolil trojici stylů, o které se domnívám, že by nemusela kapele, ani případným zájemcům způsobit újmu na zdraví. Vítejme tedy ve společnosti noise rocku, pár matematických dovedností podobného ražení a nezapomeňme ani na kus krautrockové psychedelie. Bavme se ale klidně i o sludge bahnění, když na to přijde. Ve skutečnosti ale dejme hlavně na fakt, že síla desky spočívá ve vypouštění adrenalinu z těla pomocí rostoucí bestie v něm obsažené. Je to docela mrcha, i když se to napřed nezdá.


Klesat na mysli není během krátké hrací doby třeba ani jednou. Atlas je o energii, vybouření se na ploše pár minut a vydání se ze všech sil. Je to experimentální a přitom poměrně snadno uchopitelné rockerství, které jde na dřeň a vystačí si s málem. Znáte italské Lento? Tak k nim při troše štěstí, se zavřením obou očí a se špetkou větší neurvalosti klidně přidružte Milkilo. Víc přijatelné přirovnání mě momentálně nenapadá a tohle to právě vyslovené nebude až tak úplně mimo. Třeba pomůže.


Jde ale o ten finální účinek a ten jako takový má v případě Atlas své parametry. Je to nespoutaná přehlídka rockové drzosti, taková malá lavina, přitom nijak samoúčelná a vyvolávající dohady. I v tom málu je pořád co objevovat a spokojenost je tak na místě. Takže ještě jednou na závěr - dobře jsem si vybral.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky