Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
MindThorN - Black Shine Of The Gloom

MindThorNBlack Shine Of The Gloom

Bhut15.8.2014
Zdroj: mp3, promo od kapely
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: MindThorN pro mne v tuto chvíli znamená silnou kapelu s velkými cíly a slibným vývojem. Jejich hudba má co povědět a je výtečně zpracovaná.

Do redakčního mailu přistála informace o tom, že nová kapela MindthorN se rozhodla na sebe upozornit pomocí nahrávky Black Shine Of The Gloom. Deska vyšla pouze elektronicky a k fyzickému zpracování dosud nedošlo. Tento krok "zastavení se těsně před cílem" mi přijde poněkud zvláštní, nicméně jsem aspoň doufal, že hudba nebude znenadání uskakovat a poskytne mi přinejmenším podobný zážitek, jaký znám z jejich živých vystoupení. Na oficiálním bandzone kapely je možnost celého poslechu desky, případně tam visí odkaz ke stažení. Nic nebrání tomu si o materiálu utvořit vlastní obrázek.


První a podotýkám že citelný nedostatek je v již zmíněném vydání, které ... není. Chápu, že mladá kapela nemusí hned vydávat nabušenou die-hard-fans edici, ale obyčejné CD v jewel case by svou úlohu taky splnilo. V tomto bodě je mi nahrávky líto, protože své ambice hudba bez debat má a hmotné zpracování by bylo přeci jen o řád důstojnější. Čemu stejně tak nerozumím a prakticky vůbec mne neoslovuje, je motiv obalu. Zde jde logicky o věc vkusu, ale logo psané klasickým fontem (tuším, že jde o Pergamen) mi o nápaditosti tvůrce mnoho neprozradí.

 

Muzika je protkaná množstvím stylů, které se kombinují, střídají a především udržují posluchače ve střehu, přičemž zákeřně využívají momentu překvapení. Lze hovořit o velice pestré škále nápadů a motivů, nelze však mluvit o přebíjení a přejídání. Každý moment má jasně danou roli a i přes určitou sterilitu nahrávky je z ní patrné, že zbytečně příběh nekomplikuje. Deska dýchá éterickým životem a nahlodává emoce, ať už ze sebe chrlí divokou sypačku nebo procítěnou, až jazzovou pasáž. Řemeslnost protagonistům jednoznačně nechybí a důraz na detail je obrovský. Stejně tak jsem rád, že existuje kapela, která pochopila, že basovka nemusí nutně kopírovat kytarovou linku. Bicí nástroje jsou drženy na uzdě a ve chvílích k tomu vybízejících se otěže notně povolí. Změny nálad, množství melodií, nepodbízivé a nepředvídatelné pasáže a nejen to jsou atributy, kterými album disponuje.


Vyposlouchanějším jedincům jistě neunikne citelná inspirace, ale naštěstí pro kapelu se nejedná jen o jeden vzor, nýbrž hned několik vzájemně zdánlivě neslučitelných. Třeba Tool a Slipknot. U posledně jmenované bych však podotkl, že jde o období prvních třech alb. Když v naší zemi dokáže vyhrát soutěž kapela s čistě plagiátorskou tvorbou, proč by nemohla být zajímavá i ta, která svůj repertoár kroutí kolem svých idolů sice okatě, ale s citem? MindThorN pro mne v tuto chvíli znamená silnou kapelu s velkými cíly a slibným vývojem. Jejich hudba má co povědět a je výtečně zpracovaná. Nic se netluče, nic se nepřeskakuje. Jen škoda toho vydání, takováhle nahrávka by si zasloužila poctivý nosič.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Spawn / 15.8.14 10:22odpovědět

Souhlasím s recenzí, jen mi tam trochu chybí rychlejší sypačky, jinak klobouk dolů za nápady a brutal řev.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky