Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Al Jourgensen, rodák z kubánské Havany, do jisté doby zodpovědný feťák a hlavně skřet stojící za industriální mršinou jménem MINISTRY, patřil vždy mezi podivíny, které je dobré sledovat. Tahle mršina, která se dnes řítí kamsi do pekel po zrezlých kolejích a neví, kdy se zastavit, byla kdysi na vrcholu sil. Nemohu nemilovat to období, kdy Al nedal dopustit na parťáka Paula Barkera, kdy spolu zapojili první kabel ve studiu a kdy zamíchali první drink a spláchli tak pachuť romantických začátků první poloviny osmdesátých let. Nejde zapomenout, když si poprvé na albu "The Land of Rape and Honey" přestali hrát na natupírované uplakánky, vzali do rukou kytary a dali zvuku MINISTRY první nemocný kabát, do té doby příliš hodné kapely. Nedá se odolat, když své zvrácené choutky šperkovali až do roku 1992, kdy stvořili samotný pekelný chřtán industriální řezničiny. Psalm 69.

Sprostý kazeťák, pologramotný soused a 13 let na letokruhu, to byl okamžik, kdy jsem poprvé ochutnal, jaké to je být zašlapán do země hudbou. Definoval jsem si pro sebe pojem zla, dobrovolně předčasného odchodu na onen svět a podobně se ukájel pocitem, že něco lepšího, silnějšího a odpornějšího uslyším jen stěží. "Psalm 69" je totiž neskutečná palba. Kapela zcela rezignovala na cokoli umírněné, uhlazené, či jinak páchnoucí hovnem melodie a vrhla na svět dílo, ze kterého by pan farář neměl radost a denně tyranizovaná domovnice, od té doby zmateně mumlající něco o zkáze světa, jakbysmet. "Psalm 69" je synonymem pro nespoutanost, rebelii a chuť likvidovat. S montážní trubkou v ruce, topením u stěny, vzteklou, titánsky metalovou kytarou a hromadou komplů.

Kombinace rychlopalných epizod, kde je střet kytary a hluku natolik zásadní a intenzivní, že poměrně srozumitelně znějící skladby jako "N.W.O", "Just One Fix" nebo "Hero" platící za jistoty a šlágry alba, jsou jen klasickou deviací vrcholu tvůrčí infekce páně Jourgensena - taková je nespoutanost "Psalm 69". "TV II" je tak rychlá věc, že by grindcore kapely zaplakaly nad svým posledním songem opěvujícím vnitřnosti čerstvě pomletých rodičů a black metaloví kozlíci naskákali zděšením do hvozdů za městem a pár dní dělali, že je jim tam dobře. Connect the goddamned dots!! Následující flákota "Scarecrow" tahá ze tmy zoufale pomalé rify a nejspíše právě tahle líná skladba dala vzniknout urputné zatěžkanosti alba "Filth Pig". Titulní věc pak evokuje industriální chrámovost, konec světa za dveřmi a nespasí nás ani poměrně předvídatelná thrashmetalová kastrace původně epické skladby. Poslední dvě kapitoly alba nelze vnímat jinak než jako totální industriální nadvládu, kdy dominující rachot dává na srozuměnou, že bezvýchodnost situace člověka, který si už předtím nadělal do kalhot, nabyla svého maxima.

Je škoda, že podobně exkluzivní jízdu už Al Jourgensen během své kariéry nezopakoval, byť se názory na jeho tvorbu právem liší. Vedle této bible industriálního metalu mi utkvěla v paměti především zmíněná deska "Filth Pig", kdy se MINISTRY oproti svému předchůdci a s humorem sobě vlastním vykáleli na opakování sebe sama a zapomněli hrát rychle. V době vydání jsem to album nesnášel, dnes ho vyhledávám jako jednu z nejlepších nahrávek kariéry kapely. A na závěr si neodpustím malé rýpnutí do vysypané peněženky pana Jourgensena, protože kdyby odešel do zaslouženého důchodu ihned po výtečném výtvoru "Rio Grande Blood", mohl být za krále...