Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Misery Index - The Killing Gods

Misery IndexThe Killing Gods

-krusty-6.10.2014
Zdroj: CD, limitovaná edice (# SOM259D)
Posloucháno na: SONY CDP-270 / JVC AX-70
VERDIKT: Našlapaný, nadupaný, intenzívní, dravý a z řetězu urvaný... přesto promyšlený death metal zpoza oceánu. Nejvyšší BIO kvalita!!

Můj vztah s MISERY INDEX je takový… nahodilý. Žádná seznamka, nic cíleného. Věděl jsem, že jsou to něco jako pohrobci DYING FETUS a tykají si s corem. Uf, nemusím… Kraťasy, skateboardy atd. Jenomže potom jsem na CD kompilaci OBSCENE EXTREME zaslechnul kousek “The Carrion Call”, který solidně šlapal – což by nebylo nic dechberoucího…ale po půlminutě se song rozjel takovým způsobem, že mi to dech už bralo. Následoval nákup aktuální placky, zamilování se, chemie, která trvala přes dva roky… Hezké dva roky. Vztah potom začal lehounce upadat do stereotypu, měli jsme se rádi, projížděli jsme spolu často jen tak bezcílně městem a užívali si blízkosti toho, jehož vrtochy, klady a zápory známe tak dobře…

 

Jason Netherton a spol. se naštěstí rozhodnul náš vztah oživit, a to aktuálním albem “The Killing Gods”. A hned ze startu musím netakticky přiznat, že nejblbější je asi ten název. Jinak jsem se zase nějak ztratil a chemické procesy vaří, bublají a oblbují. Dovolím si parafrázovat nesmrtelnou hlášku z jedné pohádky…a to, “chceš-li udělat ze starého chlapa blázna, dej mu nové album Misery Index”.

 

 

Člověk se mění a já bych nikdy netvrdil, že se mi jednou bude líbit americký death metal. Vždy jsem tíhnul k evropské zvířeckosti a přirozenosti, než k americké preciznosti a vycizelovanosti (na což přísahám zejména u thrashe). Ale Netherton, Jarvis, Kloeppel a Morris mě donutili konvertovat (kecám, povedlo se to někomu někdy dřív…). Album “The Killing Gods” mě totiž neuvěřitelně BAVÍ.

 

Já vím, možná je to u death metalu nepatřičné sloveso a měl bych se zamračeným obočím procedit murmurem, že tohle album vraždí, zabíjí a trhá na krvavé kusy…aarrgghh! Ne, prostě baví – a to tak, že neskutečně udrží posluchačovu pozornost díky spoustě skvělých rifů, breaků a světe div se – melodií (už jenom intro!). Až v první řadě je samozřejmě excelentní instrumentace, bez které by to prostě nešlo. Nebudu si nic nalhávat, dnešní “pro-tools” doba dokáže ve studiu divy…ale mám zaručené zprávy, že pánové bodují i naživo (vzdáleným důkazem budiž otevřená ústa mého kamaráda-jazzmana při brutalovském setu spřízněných DYING FETUS). Kruté death-sekanice jsou s přehledem střídány volnějšími okamžiky, nezřídka akustickými. Hned potom Indexáci zaútočí nechutně chytlavým jump-jump rifem, a to jen proto, aby byl předkrmem k syrovému výplachu, hodnému zdivočelého kombajnu v srpnových polích… Naprosto různorodé a přesto pevně sevřené album. Mistrovsky umíchaný koktejl, kterým se dá velice snadno opít… a který nemá svoje favority. Prostě nedokážu uvést dvě nebo tři skladby lepší než zbytek. Tentokrát tedy bez tipů.

 misery index

 

Celé album působí dojmem uceleného konceptu, a to především díky grafické stránce černozlatého bookletu a hned první skladbě, sestávající z pěti položek seznamu. Samosebou doporučuji limitovanou edici, jejíž nádherná lesklá krabička na vás vyvrhne CD v přebalu, nášivku, tři samolepky a kovový odznak… No, nepochvalte to!!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sorgh / 6.10.14 12:00odpovědět

Kurva dobry album. Žádná bezduchá mlátička, ale nátěr barevnej jako lampión. Core není, díkybohu, jen a jen čistej death!

Sarapis / 6.10.14 10:00odpovědět

Hmm, tak teď jsi mě navnadil!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky