Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mnemocide - Feeding The Vultures

MnemocideFeeding The Vultures

Sorgh30.5.2020
Zdroj: CD (CZAR0095), promo od vydavatele
Posloucháno na: Technics SL PG 490, Dual CV 1400
VERDIKT: Hlučná mašinérie valících se lebek jen skromně lemovaná vlahou melodikou Švýcarských Alp. To jsou Mnemocide.

Tři roky - tak dlouho svět konejší jméno Mnemocide. Dva roky staré minialbum Debris, zkraje letošního roku singl a teď konečně dozrál čas k tomu, aby tahle kapela z Basileje vydala debutní album Feeding The Vultures. Řekl bych tak akorát, snad se nic neuspěchalo, ani zbytečně neprotrahovalo.

 

Feeding The Vultures  vypovídá o tom, že se chlapům splnil sen hrát hutný, úderný death metal, který se nepokouší bořit modly. Ani hudebně, ani grafickým zpracováním obalu nosiče, který je jednoduchý papírový digipack s vloženým bločkem textů. Nikdo a nic nepředstírá vyšší ambice než má a tahle upřímnost mě těší. Od prvního pohledu tak je posluchači jasné co bude následovat a může svým duševním pohledem jít nahrávce vstříc. Od druhého poslechu už standardně přeskakuji intro. Jeho sterilně chladný dojem mi nic neříká a snad jen hlas cizí ženské by někomu mohl splašit kladívko v gatích. Ale i to pochybuji, je to příliš studené. S hlavním scénářem však problém nemám.

 

Jeho čtyřicet minut plyne širokým, nekonfliktním proudem a za jeho hlavní artikl považuji despotický rytmus, který káže předepsané chování. Kytary se nepředvádí, v jejich repertoáru převládá stereotypní mašinerie, která je co se týče rytmu silná, ale bez výraznějšího nápadu. Těžko se chytit silnějšího motivu, když tu není. Divím se, že Mnemocide nějakou skladbu občas nerozbijí sólem nebo kostrbatým prstokladem. Albu by velice prospělo, kdyby popustili uzdu fantazie a urvali kytaristy ze řetězu. Nelze se potom divit, že se po čase dostaví nebetyčná nuda, kdy vám všechno zešedne do odstínu pochcané žuly. Ač to hezky šlape od samého kraje a první dojmy jsou víc než dobré, u páté, šesté skladby už o muzice nepřemýšlíte a ta se stává pouhou kulisou. Nehledám nemožné, Feeding The Vultures je hezky čitelná a pravidelná rubanice, ale v té rutině je zakopáno jádro pudla a vůbec veškerých problémů.


O jakési oživení se starají krátké mezihry nebo outra. Jednou je to skřípání tankových pásů, jindy divné zvuky na pozadí, ze kterých se ozývají hlasy a šepoty. Zprvu mě to štvalo, protože se brzdila dobře rozjetá mlátička, ale pak jsem nad tím mávnul rukou. Stejně jsem věnoval pozornost tak prvním čtyřem skladbám a pak už mi to protékalo mezi prsty. Je to škoda, skladby samy o sobě špatné nejsou, ale v tom množství, jedna za druhou, to ztrácí koule. Desce by prospěla mnohem kratší stopáž, anebo by Mnemocide museli zabrat na pestrosti tvorby. Nakonec jsem album odložil s tím, že půjde do blešáku. Bude patřit k tomu silnějšímu co nabízí, ale o stálém místě v mé domácí sbírce si může nechat jenom zdát.



Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky