Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Moby - Wait For Me

MobyWait For Me

Symptom25.5.2015
Zdroj: 2x 12" gramodeska (bílá), Mut 9416-1
Posloucháno na: Pro-Ject Debut III/Phono USB / Creative GigaWorks T40 / Koss UR40
VERDIKT: Deváté studiové album přináší mnoho zajímavého, takže problém nezní „o čem psát“, ale „jak to všechno sepsat“. Wait For Me je osobité a osobní, příliš truchlivé pro přední příčky hitparád.

Potíž s recenzemi tkví v tom, že stejně nepostihnete všechno, nevyhmátnete to hlavní, nevidíte očima tvůrce a zavděčit se čtenářské obci, je práce nevděčná. No, zkusme se přes to přenést a shrnout si v několika odstavcích fakta o jedné mé oblíbené desce, nepříliš kladně přijímané, možná přehlížené… zkrátka další názor do pranice, řídit se jím nemusíte.

 

Předně – po tanečních hitovkách (Play) a uhlazených alt-rockových písničkách (Hotel) je veta. Wait For Me nehraje na jistoty, zdá se být spokojené se svou jednoduchostí, byť právě za tu dostalo nejednou za uši. Zvláštního vývoje směrem od mainstreamu si Moby dopřál díky vydání na vlastním labelu Little Idiot, kde nebylo třeba plnit cizí očekávání. V jistém smyslu se tím dostává ke slovu jeho undergroundová minulost, zapomenutá pro současné renomé hvězdy světového formátu.

 

Náš příběh začíná na pozadí filmového festivalu BAFTA proslovem Davida Lynche o prospěšnosti tvořivosti nesvázané s trhem, proslovem natolik inspirativním, že probral k životu Mobyho staré punk-rockové já. Nový materiál složil a nahrál s přispěním zpívajících přátel ve svém domácím studiu (bývalá ložnice), vlastnoruční grafický design vznikl u stolu v kuchyni. Regulérní podoba alba sice vznikla v profesionálním studiu, ale doma natočená verze Wait For Me: Ambient se také dočkala svého zveřejnění. Zvuk má tenčí, ale nechybí mu upřímnost ani atmosféra.

 

 

Moby nazpíval pouze sedmičku Mistake, velké zadostiučinění pro absolutní sluchaře. Je to hitovka, jak se patří a určitě jedna z přímočařejších záležitostí. Mistake i Pale Horses potěší večerníčkovými videoklipy, za to Shot In The Back Of The Head bych dětem před spaním asi nepouštěl – první instrumentální (pseudo)singl s přiléhavým názvem a ještě přiléhavější Lynchovou animací. Když už jsme u slavných jmen, zmiňme účast Kena Thomase za mixážním pultem (Sigur Rós, The Cocteau Twins, David Bowie, Queen). Na zavedené poměry jsou kompozice trochu vágní a roční odstup od předchozí desky může znamenat jak intenzivní tvůrčí nasazení, tak zbytečný spěch. Celek se nezdá být rozháraný a i přes svou zjevnou jednoduchost dosahuje hloubky, odráží Mobyho zálibu v okrajových žánrech a experimentování se zvukem.

 

 

I v případě edice pro gramofon od anglických Mute Records platí, že deska je nápadná svou nenápadností. Dva bílé vinyly, pevný kašírovaný dvojobal s matem na vrch (lesk uvnitř, symbolické - haha) a tradiční zklamání nad aušusovými vnitřky. Potisk hodnotím, ale papír by snesl větší gramáž, pod náporem lepidla se jen vlní. Přibalen je CD formát a to je vše.

 

Obávám se, že v případě Wait For Me propadám sentimentu a s většinovým přístupem se rozcházím tím, že na desce hledám spíše pozitiva. Moby měl v úmyslu vytvořit něco, za čím by si mohl stát bez obav, jak se to ujme. U mě dobrý, splnil.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky