Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Moby - Wait For Me

MobyWait For Me

Symptom25.5.2015
Zdroj: 2x 12" gramodeska (bílá), Mut 9416-1
Posloucháno na: Pro-Ject Debut III/Phono USB / Creative GigaWorks T40 / Koss UR40
VERDIKT: Deváté studiové album přináší mnoho zajímavého, takže problém nezní „o čem psát“, ale „jak to všechno sepsat“. Wait For Me je osobité a osobní, příliš truchlivé pro přední příčky hitparád.

Potíž s recenzemi tkví v tom, že stejně nepostihnete všechno, nevyhmátnete to hlavní, nevidíte očima tvůrce a zavděčit se čtenářské obci, je práce nevděčná. No, zkusme se přes to přenést a shrnout si v několika odstavcích fakta o jedné mé oblíbené desce, nepříliš kladně přijímané, možná přehlížené… zkrátka další názor do pranice, řídit se jím nemusíte.

 

Předně – po tanečních hitovkách (Play) a uhlazených alt-rockových písničkách (Hotel) je veta. Wait For Me nehraje na jistoty, zdá se být spokojené se svou jednoduchostí, byť právě za tu dostalo nejednou za uši. Zvláštního vývoje směrem od mainstreamu si Moby dopřál díky vydání na vlastním labelu Little Idiot, kde nebylo třeba plnit cizí očekávání. V jistém smyslu se tím dostává ke slovu jeho undergroundová minulost, zapomenutá pro současné renomé hvězdy světového formátu.

 

Náš příběh začíná na pozadí filmového festivalu BAFTA proslovem Davida Lynche o prospěšnosti tvořivosti nesvázané s trhem, proslovem natolik inspirativním, že probral k životu Mobyho staré punk-rockové já. Nový materiál složil a nahrál s přispěním zpívajících přátel ve svém domácím studiu (bývalá ložnice), vlastnoruční grafický design vznikl u stolu v kuchyni. Regulérní podoba alba sice vznikla v profesionálním studiu, ale doma natočená verze Wait For Me: Ambient se také dočkala svého zveřejnění. Zvuk má tenčí, ale nechybí mu upřímnost ani atmosféra.

 

 

Moby nazpíval pouze sedmičku Mistake, velké zadostiučinění pro absolutní sluchaře. Je to hitovka, jak se patří a určitě jedna z přímočařejších záležitostí. Mistake i Pale Horses potěší večerníčkovými videoklipy, za to Shot In The Back Of The Head bych dětem před spaním asi nepouštěl – první instrumentální (pseudo)singl s přiléhavým názvem a ještě přiléhavější Lynchovou animací. Když už jsme u slavných jmen, zmiňme účast Kena Thomase za mixážním pultem (Sigur Rós, The Cocteau Twins, David Bowie, Queen). Na zavedené poměry jsou kompozice trochu vágní a roční odstup od předchozí desky může znamenat jak intenzivní tvůrčí nasazení, tak zbytečný spěch. Celek se nezdá být rozháraný a i přes svou zjevnou jednoduchost dosahuje hloubky, odráží Mobyho zálibu v okrajových žánrech a experimentování se zvukem.

 

 

I v případě edice pro gramofon od anglických Mute Records platí, že deska je nápadná svou nenápadností. Dva bílé vinyly, pevný kašírovaný dvojobal s matem na vrch (lesk uvnitř, symbolické - haha) a tradiční zklamání nad aušusovými vnitřky. Potisk hodnotím, ale papír by snesl větší gramáž, pod náporem lepidla se jen vlní. Přibalen je CD formát a to je vše.

 

Obávám se, že v případě Wait For Me propadám sentimentu a s většinovým přístupem se rozcházím tím, že na desce hledám spíše pozitiva. Moby měl v úmyslu vytvořit něco, za čím by si mohl stát bez obav, jak se to ujme. U mě dobrý, splnil.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky