Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mogwai - Rave Tapes

MogwaiRave Tapes

Michal Z23.3.2014
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Převážně instrumentální album plné zajímavé a jednoduše účelné hudby, pojící elektroniku s post rockem rozmanitých barev. Dát mu přívlastek výjimečný by bylo opovážlivé. Album má zaručenou trvanlivost na nejeden poslech, při nichž si můžete vybírat mezi drásavými náladami a křehce hladivými hudebními smilstvy. Dobrá hudba.

Čas běží neúprosně kupředu a má ignorace, sílící s věkem, mi nedovolila poznat skotské Mogwai dříve než s jejich osmým studiovým albem „Rave Tapes“. Nemohu tedy reptat nad srovnávacími šablonami v podobě starších děl, ale na druhou stranu mi je dovoleno plně vychutnat aktuální desku bez zbytečných očekávání a dřívějších kontur, které by mi mohly kazit dojem z nového díla. Úvodem je možno předeslat že velmi pestrého.

 

Hudebníci si pro posluchače přicházejí přes hypnotizující manýry, kterými je lapají do svých spárů. Pěkně pohoupají, rafinovaně zakombinují základní prvky skladby a minimalisticky gradují atmosféru tak, aby neobnažili celou krásu květenství. Tok hudby je přes strojenou jednoduchost natolik uhrančivý, že nezbývá nic jiného, než na jeho hru přistoupit a spokojit se s faktem, že orgasmus s neznámou zažijete až s další schůzkou. Uklidňující a křehké, zároveň podpovrchově neklidné a lahodně drásající. Protimluvné, ale ve světě Mogwai není důvod mít obavy o funkčnost celku.

 

Občas si slovo bere klasicky rockové nástrojové obsazení, znějící triviálně, dokud není rozoráno čerstvými motivy a zmrzačenou elektronikou. Elektrické kytary jsou dominantní pouze v pokřivených plochách a tónech, jinak jim je přisouzena role v podkladu pod dominující elektronikou. Skladby jsou až na výjimky instrumentální, vokální doprovod se objevuje pouze jednou a pak tento element naleznete v podobě mluveného slova a vokodérového schizoidu. Jednotlivé kapitoly jsou natolik podmanivé, že je vokál nepřijatelný a nevítaný vetřelec. Malba chmurných nálad je téměř vždy v dalším prostoru střídána přívětivějším dojmem. Často tonu v odlidštěných plochách, ale měňavě se chovající dramaturgie alba mě laskavě zachraňuje.

 

Hlavní slovo, jak už bylo nastíněno, si bere elektronika, dopovaná tradiční rytmikou a právě to jsou nejsilnější momenty alba, kdy se daří na základní skelet konstrukce navěšovat jednotlivé motivy, zdecimované samply a uchopitelné melodické návnady, které ředí zlověstně neklidné drásavé atmosféry. Často je sáhnuto ke zkreslení baskytarové linky a Mogwai se dokáží z nenápadného rockového rozjezdu tanečním rytmem dovlnit k návykovému finále, které může ležet v oblasti trance music. Pánové často z rukávu vynesou silný post rockový trumf, kterým pročistí hru a ukončí mučivé sevření okovů a do vzduchu vypustí aerosol s imitací vůně nadějného rozbřesku.

 

Nemohu však vložit ruku do výhně a blahořečit album jako dokonalé, byť jako celek funguje náramně. Některé skladby brání s albem odlétnout pryč a dosednout do reality až s posledním tónem. „Rave Tapes“ odděluji od nezapomenutelných alb a vkládám jej do množiny těch povedenějších. Důležitým prvkem, který vede k zařazení mezi nadprůměrná díla je již zmíněná rozmanitost alba, která se ladně rozprostírá od břehů post rockových až k elektronice. O šíři palety nálad netřeba hovořit. „Rave Tapes“ obsahuje uvěřitelné kompozice, do nichž jsou zakomponovány emoce bez úsporných opatření. Často se nikam nepospíchá, čas plyne a tóny vás obepínají a dávají čas k vstřebání pod kůži. Sympatické doteky a náhodná setkání s ambientními vetřelci s rozzrněným výrazem jen přispívají ke zrodům uhrančivých a silných skladeb.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky