Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kapela Momma Knows Best je pro mnohé asi zatím neznámou záležitostí a ono taky není divu. Formace pěti mladíků funguje teprve od roku 2008 (a to se někteří ještě přidávali za pochodu), živě toho moc nenahrála a na pomyslném kontě má pouze jednu desku - ještě docela čerstvé EP, které vyšlo koncem září a má předlouhý název Ain´t No Weight Young Lad Can´t Take (uf, to si nikdy nezapamatuju). Můj bližší zájem o jejich tvorbu vzbudilo jejich žďárské vystoupení, na kterém jsem měl možnost ochutnat jejich pro mě zatím neznámou produkci naživo. Informace o volně stažitelném albu na jejich webu přišla vhod a tak v podstatě nebylo co řešit a stačilo se zaposlouchat.

Pro fandy hmatatelných hudebních úkazů je tu bohužel jedna horší zpráva a to, že album vyšlo pouze elektronicky, proto vede jediná cesta k hudebnímu požitku přes vypálení a nebo podřadné mp3 a počítač. Lehkou omluvou budiž fakt, že tvůrci neopomněli zhotovit booklet, takže ve staženém balíku se mimo pěti souborů s hudbou nachází i binární kód pro přední a zadní stranu obalu v barevném provedení a něco málo černobílých informací coby vnitřní část bookletu. Nic lepšího k mání bohužel není. Je asi třeba si uvědomit, jak po vizuální stránce mnohdy vypadaly první pokusy dnes třeba i hodně slavných kapel……a nemůžu se ubránit dojmu, že technika a možnosti dnešních průkopníků jsou úplně někde jinde, než jak tomu bylo dříve.

Hudební hostina nabízí menu o pěti hlavních chodech, žádné předkrmy, aperitivy nebo moučníky nakonec. Pět plnohodnotných, hlavních porcí dávajících úderný čas sedmnácti minut bez nároku na odpočinek vytváří první dojem pořádného a nekompromisního MC přídělu. Ale první dojem nemusí být ten úplně nejsprávnější a většinou je nahrazován těmi dalšími a výsledný posudek se více či méně upravuje. Dojem ze zmíněné MC sypanice je po více posleších nahrazen už trochu obezřetnějším přístupem ke škatulkování a s potěšením zjišťuju, že v téhle muzice se dají nalézt i jiné prvky, které nejdříve monobarevný obrázek trochu vybarvují a zpestřují. Výsledek je tak o poznání zajímavější a pro mě osobně přijatelnější. Muzika je laděna citelně crossoverovým směrem, s hodně ostrými kytarami a výborně zvládnutým zpěvem-řevem, pokud se drží právě v těchto intencích. Protože v jiném případě, pouští-li se zpěvák do melodičtějších a  „čistších“ vod, mám trochu rozpačitý dojem. Po stránce kvality zvuku lze vytknout jen drsnou přehulenost, ostatní je OK; o nahrání se postaralo studio Morpheus Multimedia a o mix Biotech – a obojí dohromady dává skvělý – jen přeřvaný - výsledek, který by si leckdo mohl snadno zaměnit se zahraniční produkcí.

Mohlo by se zdát, že se jedná o dost povedenou záležitost, kterých se u tak mladých kapel vidí jenom velmi málo; a v podstatě toto tvrzení není tak daleko do pravdy. Ale ... vždycky existuje nějaké „ale“. Zatím se nedokážu zbavit dojmu, že se těch pár písní dalo kompozičně dotáhnout ještě trochu dál, takhle mi přijde, že spousta detailů zůstala někde na půli cesty k dobrému cíli. Ale kecat někomu do jeho práce si netroufám, beru to jako jejich volbu, která někomu může přijít tou nejlepší, jakou učinili, a dost možná tak k sobě přitáhnou pozornost fandů jak tvrdých tak i melodických odnoží téhle scény.