|
|
||||||||||
Novou desku kultovních Mono naposlouchávám v nejpohnutější etapě mého života, čímž nemyslím, že by se něco pohnutého dělo se mnou, ale se vším okolo ano. Cítíte ten tlak? Všudypřítomný, nervy drásající, paralyzující a rozeštvávající strach? Vztek? Zášť jedněch vůči druhým? Ale i pocit vyčerpání, beznaděje? Mnozí bez obalu mluví o návratu totality, mnozí o novodobém honu na čarodějnice. Jedni tomu náboženství podlehli, jiní byli donuceni, někteří stále odolávají. Lockdowny, zákazy, restrikce, kultura v troskách, lidské vztahy na nože, ordinace psychologů a psychiatrů plné lidí. A dětí. Roste sebevražednost, rostou závislosti na lécích, roste agresivita. Uplynulý víkend ve znamení protestů, hořících aut, židovských hvězd na klopách těch, kteří byli z vylhaných příčin vyloučeni z účasti na veřejném životě. A teď mi řekněte, kde najít klid? Kde najít klid tolik potřebný k tomu, aby mohl člověk dál fungovat a vážit si sám sebe?!
Tahle rozervanost je cítit i v prvních skladbách Pilgrimage of the Soul a je to v jistém smyslu rána mezi oči, když po klidném úvodu Riptide najedou ty neskutečně útočné bicí a rozčísnou doposud poklidnou hladinu nového hudebního příběhu Mono. Když jsem na internetu dohledával, kdo ty bicí takhle fantasticky nahrál, šel jsem vlastně na jistotu, protože takhle to umí jen jeden člověk na světě - Steve Albini. Má opět můj neskutečný obdiv, protože jak první, tak druhá skladba mají především díky němu neskutečnou razanci a dramatičnost. Současně ale jejich energie trochu klame tělem, respektive slibuje něco, co další vývoj na desce nenaplňuje. Po jejich odehrání album citelně zklidňuje a s minimalistickou skladbou Heaven in a Wild Flower (krásný název!) přichází chvíle, kdy budete muset vypnout všechny okolní stresy a začít vnímat pouze samotnou hudbu. Přiznám se, že právě s tímhle jsem měl zpočátku největší problém (což můžu házet na dobu, na politiky, na Prymulu nebo na Zemana) a album mi od tohoto momentu začalo poměrně snadnou protékat mezi prsty. Soustředit se, soustředit se, soustředit se...
Nalézání cesty k nahrávce bylo poměrně zdlouhavé, a i tak trochu váhám, zda je použití minulého času na místě, protože ten proces pokračuje i nadále. Nemůžu se pořád zbavit dojmu, že místy Mono nejsou tak přesvědčiví, jak bych si přál nebo jak bych čekal (To See a World), že některé ambientně laděné a hodně introvertní pasáže ne a ne přijmout (podobně jako u letošních Amenra) a že někde snaha ocenit novou desku za každou cenu předbíhá nabízenou skutečnost. Mono jsou beze sporu kouzelníci s atmosférou a není vždycky snadné najet s nimi na stejnou vlnu a najít to správné rozpoložení, kdy všechno sedne na své místo. Je to chyba? Asi těžko. Jde jen o to vytrvat a nejít za prvním, co člověka chytne za nos. Příkladem může být druhá skladba, z níž zaujme její druhá polovina, posluchačsky skvělá, a teprve až se jí nabažíte, zjistíte, že ta smyčka v jejím úvodu je fantastická, jen ani náhodou podbízivá a snadno se přeslechne. Ale přijít na to vyžaduje trpělivost, čas a taky možná trochu štěstí.
Netvrdím, že při vší snaze všechno nakonec dopadne dobře a že Pilgrimage of the Soulbude obsazovat osobní roční žebříčky nejlepších desek. Může být. A taky nemusí. Dostat se přes nejednoznačnost některých pasáží, jako třeba v první polovině Innocence, může být oříšek. Dostat se přes neskromnou délku může narážet na limity v soustředění a příliš snadno záchytných bodů album po cestě nenabízí. Všechno, nebo nic. Může to tak vypadat a do značné míry tomu tak je. Růst je pozvolný, ale zato trvalý, na počátku lehké rozpaky, na konci pocit, že to celé začíná dávat smysl a že ten konec zdaleka není tím posledním, co si z desky odnáším. The Auguries, jednoznačná ukázka toho, jak celé může růst, gradovat, přetékat všechny poháry, co jen jich mám po ruce. Hold Infinity in the Palm of Your Hand má přes dvanáct minut, ale ani za takovou dobu nelze vypsat, jaká nádhera to je. A opět - ten název! Mono jsou v tomto ohledu jedineční a jejich statut nevznikl jen tak sám od sebe. A je velmi osvěžující pocit, že i po těch letech a po tolika nahrávkách dokážou v tak úzkém koridoru, jakým je instrumentální post-rock, manévrovat neuvěřitelně nápaditě a osobitě. Ještě to s tím světem není tak špatný.
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Michal Z / 23.2.22 9:00odpovědět
Obyčejná komorní nahrávka. Na Mono jde o kompoziční i emoční podprůměr. Ničím překvapující až příliš fádní. Punc originality nyní Mono zaměňují za vlastní výpůjčky a demolují to, čím byli pro mě zajímaví.
Leads / 16.2.22 17:31odpovědět
Desku ještě nemám zcela naposlouchanou, ale stále mě něco nutí se k ní vracet. Pro mě milé překvapení od této kapely po posledních dvou deskách které mě moc nebavili.
Label:Pelagic Records
Vydáno:Září 2021
Žánr:post-rock
Takaakira "Taka" Goto - kytara
Hideki "Yoda" Suematsu - kytara
Dahm Majuri Cipolla - bicí
Tamaki Kunishi - baskytara
hosté:
Alison Chesley, Anna Steinhoff, Kelsee Vandervall, Nora Barton - violoncello
Liz Deitemyer - lesní roh
Matthew Davis - trombon
Chad McCullough - trumpeta
Andra Kulans, Emi Tanabe, Vannia Phillips, Susan Voelz - housle
1. Riptide
2. Imperfect Things
3. Heaven in a Wild Flower
4. To See a World
5. Innocence
6. The Auguries
7. Hold Infinity in the Palm of Your Hand
8. And Eternity in an Hour
Mono
You Are There
Mono
Requiem for Hell
Mono
For My Parents
Mono + Jo Quail + Årabrot v Underdogs
19.4.19, Underdogs, Praha
Enthroned
Cold Black Suns
Atrocity
Okkult
Atonement
Where the Light Is Devouring by Darkness
Anime Torment
Deathwish (EP)
Pandemia
At the Gates of Nihilism
Pylar
Pyedra
Fluisteraars
Gegrepen Door De Geest Der Zielsontluiking
V pátek 8. listopadu vychází death metalovým legendám Massacre u Agonia Records nové album Necrolution. Komplet celé si ho můžete pustit na TOMHLE odk...
5.11.2024Dvojice kanadských kapel Miserere Luminis a Givre se představí 13.11. v pražské Modré Vopici a 14.11. v brněnském Unleaded Coffee.
2.11.2024Blind Ruler Cursed Land je projekt Willhelma Grasslicha a spojuje v sobě ethno ambient, neofolk, martial industrial a world music, což nám 23. listopa...
31.10.2024Metalová kapela Welicoruss hledá novou krev na pozici kytaristy a basáka. Pokud to pro vás zní zajímavě, pište na TENTO mail.
31.10.2024Domácí metalové duo Ánni zveřejnilo svůj nový singl, který je tematicky věnovaný islandské přírodě. Sklada se jmenuje Echoes (děkujeme) a v podobě vid...
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.