Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je mnoho kapel, které znějí jako ti druzí. To prokletí si vybírá svou daň napříč celým hudebním spektrem. Avšak Mono s klišé typickými pro novou vlnu instrumentální rockové hudby pracují tak, že neprovokují svou všudypřítomností, nenudí, naopak podněcují „ty druhé“ k opisování.

Myslím, že ve světle předchozí tvorby můžeme směle prohlásit, že You Are There znamenalo krok kupředu. Jistě, staré známé postupy, zadumaná nálada, vážná rocková hudba… o tohle mi ale nejde, mluvím spíše o celkové auře desky a její vyváženosti. Zejména u prvních dvou desek vnímám jakousi zemitost, hmotný element zvuku, kdy představa kapely s nástroji v ruce naskočí automaticky. Deska, o které je řeč působí snověji, skladby jsou éteričtější, jakoby zvuk ani nevycházel z reproduktorů, ale nesl se odkudsi vzduchem. Řekněme, že lidský element zde přebyla síla hudby, že naše vlastní svědectví poslechu se tak stává podstatnější než to, kdo a jak hraje.

Dvě krátká intermezza A Heart Has Asked For The Pleasure a The Remains Of The Day zaujmou, mají na nahrávce své místo, ale v mých uších nedosahují takových kvalit jako např. L’America a Sabbath, které na starších deskách rovněž plnily funkci spojek nosného materiálu. Teprve čtyři dlouhé skladby představují kapelu ve skvělé kondici.

Rozvláčný nástup The Flames Beyond The Cold Mountain je jako klid před bouří, okamžik posvátné bázně v očekávání velké události. Ta skutečně přichází a sílí s prvními tóny druhé kytary, jako šum sněhových vloček se zlehka přidávají bicí, první kytara na pozadí přihodí zkreslení zvuku a odtud už zbývá jen krůček k totální destrukci. (Až na bicí part, připomínající klepání koberce, velká nádhera.) Teskná krása závěrečné Moonlight by se dala vyvažovat zlatem. Skladba má podobné schéma jako jednička s tím rozdílem, že jde o jedno velké crescendo. Těžko si představit tklivější zakončení alba.

Čtvrt hodiny dlouhá Yearning má všechny atributy dobré skladby. V žádné poloze nezůstává přespříliš dlouho, vyvíjí se a graduje. Naproti tomu Are You There? se tak nějak přelévá z místa na místo, zazní, odezní a jak silnou odezvu v posluchači vzbudí, závisí na tak proměnlivém faktoru, jakým je momentální nálada. Na podobě skladeb se výrazným způsobem podepsal smyčcový soubor a ačkoli bych se bez něj obešel, v zásadě se proti jeho účasti nedá říct křivého slova. (Jedině snad závěr intra Moonlight mi čímsi nesedí.) Producentská taktovka Stevea Albiniho z amerických Shellac a fakt, že instrumentální složka alba byla ve studiu nahrána živě (u orchestrální by to nikoho nepřekvapilo, co?) jdou ruku v ruce se zájmem kapely o zprostředkování nezapomenutelného zážitku.

Esteban Rey, známý svou prací pro Explosions In The Sky, se tentokrát opravdu vytáhl a ilustrace na přední i zadní obálce jsou tak famózní, že přímo vábí stopovat jednotlivé tahy štětce, kochat se hrou barev a silou motivů. Single jacket z bílého kartonu pevné konstrukce ukrývá dvě černé placky v obyčejných papírových obalech a booklet. Ten bych pro poněkud primitivní kresbu a hůře čitelný text vyloženě nechválil, ale nemohu říct, že by přebýval.

Protože mě deska takříkajíc zasáhla, zaujímám ke slabinám spíše shovívavý postoj, pokud vůbec o nějakých může být řeč. Mono jsou intenzivní, ale škodí jim uzavřenost v žánru a předvídatelnost režimu ticho / hluk. Častým poslechem se desce obrušují hrany, přestává být aktuální, ale v dlouhodobém plánu věcí je zřejmě neoposlouchatelná. I po tolika přehráních mohu s klidným svědomím prohlásit: a přece se (opět) točí!