Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Monster Magnet - Mastermind

Monster MagnetMastermind

David3.2.2011
Zdroj: CD
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Raveland X 2508
VERDIKT: Z Mastermind je na kilometry daleko cítit energie, zápal a oprávněné sebevědomí. Další výborné album obohacující již tak našlapanou diskografii MM, hluboce smekám...

Davea Wyndorfa osobně považuji za takového Lemmyho Kilmistera stoner rocku, ať už se podobají svou nezlomnou vůlí pouštět se do dalších a dalších rock´n´rollových dobrodružství, životním stylem nebo charismatem, díky němuž dokáží pouhým mrknutím oka ovládat davy svých věrných. Těžko budete hledat lepšího praktikanta otřepaného sex, drugs, rock´n´roll, i když v posledních pár letech to Dave s veselými pilulkami přeci jen omezil. Inu, ani takový král stoner rocku není nesmrtelný.


Absence halucinogenních létacích povzbuzovadel ovšem na výsledném soundu Monster Magnet zaplaťpánbů není ani v nejmenším znát. Podle mě by Dave dokázal i z posledního alba Britney Spears vykouzlit špínou a psychedelií nasáklý opus, nad jehož velikostí by se dlouhá léta skláněli zarostlí rockeři drsní jak desítka šmirglpapír. Pění chvály na desky Magnetů tak trochu hraničí s nošením padlých borovic do Boubínského pralesa, ale což, dobré hudby není nikdy dost a té z pera černovlasého démona obzvlášť. 

 

Převratné stylové změny se ani tentokrát nekonají, což není zrovna žádné velké překvapení, ale o nějaké strnulosti se také hovořit nedá. Stejně jako všechny předchozí nahrávky se i Mastermind svým způsobem odlišuje od ostatních počinů MM. Oproti poslednímu záseku 4-Way Diablo z roku 2007 se nálada hlavního tahouna a skladatele posunula od častých space výletů prošpikovaných přímočarými vypalovačkami směrem k pomalejším a zatěžkaným valivým tempům, které dávají vyniknout precizní kytarové hře Phila Caivana a Eda Mundella, dlouholetého Daveova parťáka, který bohužel koncem minulého roku kapelu opustil. Takové šlehy, jako Dig That Hole, titulní Mastermind nebo Gods And Punks znějí vskutku skvostně a jednoznačně dávají na srozuměnou, s kým máme tu čest. I když v celkovém kontextu působí deska setsakramentsky hutně a nekompromisně, Dave ani tentokrát nezapomíná na vzdušnější, hravější chvilky, jako v 100 Million Miles nebo závěrečné All Outta Nothin´.

 

Žádný jasný hit, který by byl schopen okupovat příčky komerčních hitparád ovšem nehledejte, proč taky, období přelomu milénia, kdy se Magneti hřáli na samém Olympu popularity se již nikdy nevrátí, ale ani tak není, proč truchlit, kvalitka si vždy cestu najde i bez pomoci všemožných šášulů z MTV a podobných teleshopingových kanálů. Mastermind funguje vítečně jako celek, jednotlivé tracky na sebe přirozeně navazují a teprve dohromady disponují tou pravou zničující silou, proto rozpitvávat každý z nich znamená jen zbytečné plýtvání drahocenným časem čtenářovým, který by ho jinak mohl smysluplněji trávit jejich soustředěným poslechem, a věřte, že si vaši pozornost jednoznačně zaslouží.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky