Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Monumentum Damnati - In The Tomb Of A Forgotten King

Monumentum DamnatiIn The Tomb Of A Forgotten King

Bhut21.11.2020
Zdroj: CD //promo od Satanath Records
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Lovecraft a klávesový death/doom je sice spojení tolikrát seprané, že na další hledání jasně zářících kontur už není ani chuti ani síly, přesto se najdou tací, kteří dokážou toto spojení uvést v patřičně důstojném duchu. Seznamte se: Monumentum Damnati - čtenáři. Čtenáři - Monumentum Damnati.

Jaké to je být zavřený v hrobce zapomenutého krále, ví nejlépe kapela Monumentum Damnati, která takto tituluje své první velké dílo, čili desku In The Tomb Of A Forgotten King. Nevím, do jaké míry skutečně čerpají ze skutečnosti být přítomen v kryptě mezi rakvemi, ale protože osobně mám takovou zkušenost, určitě bych hudební otisk takového dojmu nevmačkával v melodický doom. Doom možná ano, ale spíše by šlo o něco jiného (třeba něco jako Grave Upheaval). Nicméně vraťme se rovnýma nohama na zem a přistupme k holému faktu, že název desky je prostě žánrovou záležitostí a nevychází z nějakých činů kohokoliv z kapely. Na jednu stranu je to škoda, na tu druhou vlastně o nic nejde.

 

Monumentum Damnati staví svoji hudbu moc šikovně a jsem velmi potěšen svým podvědomím, které mi hned nastrkuje možné srovnání s náladou alb, které jsem již třeba delší čas neslyšel. Debut jednoduše vychází z jakýchsi žánrových jistot kombinace death/doom, potažmo black. Takže klávesy, tajemno, zajímavé melodie a příjemně potemnělá atmosféra. Však nejednou jsem si vzpomněl třeba na Septic Flesh v období nedostižného Sumerian Daemons, kde novicové dávají vzpomenout zejména těm pomalejším pasážím. V případě Septic Flesh pak čuchám inspiraci ještě ve starším období (Ophidian Wheel kupříkladu). Tyhle nálady té zajímavě pojaté melancholie s hrubým, skoro až úsměvným vokálem, mohou v dnešním letopočtu působit zaručeně jako trapné, či až nevkusné. Ovšem ucho pamětníka by mohlo vzít nahrávku na milost.

 

 

Propojení s blackovou scénou sleduji třeba na obale desky, neboť ten mi v prvé řadě připomenul titulku Inheritors Of Avernus, což je vlastně i jediná nahrávka Španělů Morior Ergo Sum. Podprahově tam také cítím kosmické plutí Limbonic Art (v období Moon In The Scorpio). Je to jen pocit z té nálady a atmosféry, nikoliv hudební otisk. Je to jako když srovnáváte Mansona a NIN. Na první poslech jde o hudebně vzdálené celky, ale několik styčných bodů se tam prostě vykreslí. A třeba to jsou všechno jen nějaká má vnitřní propojení, která jiní absolutně nezaznamenají a nebudou schopni vyhledat shody. Pochopím to.

 

V každém pádu jsou Monumentum Damnati velmi příjemným úkazem, který se příjemně vstřebává. Nanáší se zlehka, účinkuje pozvolna v akurátních dávkách a dozvuk se volně rozplývá do ztracena bez pocitu kocoviny. Těžko říct, zda podobná hudba osloví fanoušky, kteří neholdují klávesám a naoko vystavěné tajuplnosti, která do jisté míry může působit i uměle. Ale víte co, ono to tam sedí. Ta deska si na nic nehraje, není to žádná nafouklá pompéznost, snaha o co nejtemnější a nejzlověstnější zvuk. Je to přirozené a příjemné. Nevím, zda je to tím, že jsem kdysi měl slabost právě pro výše zmíněné kapely a nekonečné řadě jim podobných. Možná z toho ta nostalgie trochu čpí, ale pořád jde o dost samostatný materiál, který je odolný vůči šťouchancům z řad ortodoxnějších příslušníků death/doom/blackové scény.

 

Minimálně v tento moment pro toto album platí, že jde o sice žánrovou omletost, přesto však o důstojné, do jisté míry i nápadité a výživné dílo. Není to přehlídka jistot, není to ani okaté kopírování, je to volně plující melodika, která si chytne ty své. Nerve za límec každému, kdo kolem projde. Prostě se o to nesnaží a funguje především jako přívětivý balzám pro neklidné uši. Mám z toho dobrý pocit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky