Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Moon - Lucifer´s Horns

MoonLucifer´s Horns

Sorgh20.10.2012
Zdroj: CD
Posloucháno na: Minisystem JVC MX - D302T, 2 x 40 W
VERDIKT: Pramálo nového se poslední dobou ocitlo na mém psacím stole. Tuhle jedni Placebo, tamhle čučí Monkey Business, v šortkách se zabydlel Nohavica. Až tady jedna černá placka, hm. Moon? To my něco říká… Za mých mladých časů, kdy kupování metalových časáků bylo skoro stejně časté jako nákup origo CD, tedy na týdenním pořádku, moji pozornost upoutala reklama na jejich CD Satan´s Wept. K poslechu ale nikdy nedošlo a nijak mě to nepoznamenalo. To se psala léta Páně 1999. Nyní, po celých 11 letech se čerchmanti ozvali znovu. Aktivita teda nic moc, myslím si. Teď už jim ale sluchu dopřeji.

Uf, hned ze začátku laciné intro, rozpaky klopím zraky a nevím co počít. Stereotypní a záhy nudný motiv nic neříká, je to jen zbytečný tuk na jinak celkem dobré palačince. Věřte, následující produkce není zas až tak tragická jak by se od počátku zdálo.

 

Jistě, vše už tu jednou muselo být, málokterý black v dnešní době mě může oslovit. Snažím se, dávám muzikantům šanci a nakonec zjišťuji, že Moon hrají poměrně netypický blackmetal. I když, netypický, to je možno říct snad jen z pohledu fanouška severských včelínů. Poláci mají v krvi death, v němž jsou mistry a se sekáčkem a trokary to holt umí. Něco z tohoto kumštu se přelilo i na aktuální fošnu. Opravdu, kdyby se mikrofonu ujal schopný vomitor, bylo by se možno kochat slušnou smrtící záležitostí. Takto se mnohdy riffovaná zábava ocitá kdesi na pomezí obou stylů a to jářku není na škodu.

 

Moon neobjevují nic nového, těší se z toho, že zvládli metalovou základku a gymnaziální biflování ponechali jiným. Deska tak odpovídá očekávání a nenabízí nic jiného než slušné řemeslo. Poměrně zajímavá struktura skladeb má šanci zaujmout, rytmus je fešně podporován riffy, zkrátka je to hezky porcováno a následně úhledně zabaleno v plastových vaničkách. Stále se ale nemůžu zbavit toho odéru deathu, kapelu bych zaškatulkoval krapet jinde. Proto mi úplně nesedí ten zpěv, ocenil bych hrdelní stoku, něco, přičemž by se mi zvedly chlupy na zadku a chřtán chtěl dávit vedle sofa do kyblíku. Ty hluboko posazené struny k tomu vybízí až běda. Ale nejsem autor, jen pouhý plebs snažící se porozumět a zatřídit, hudební entomolog. Moje vize není podstatná.

 

Kolem a kolem, rád jsem tuhle desku dostal do prstů a na Lucifer´s Horns si udělal názor. Manikůra vydržela, jen ten lak trošku opravím. Polskou scénu mám rád a Moon jí ostudu neudělali. Otázkou je, jestli mají šanci zaujmout víc než jiní v tomto moři podobných a zaměnitelných alb.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky