Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Moonspell - Extinct

MoonspellExtinct

Garmfrost7.4.2015
Zdroj: CD v jewel case (# NPR 581 CD)
Posloucháno na: Philips MCD183
VERDIKT: Hitový Moonspell v popovějším balení

Po vydání minulého dvojalba „Alpha Noir / Omega White“ jsem si kladl otázku, zda chce Moonspell zůstat rozdvojený i nadále a kudy se vůbec bude ubírat. Tipoval jsem tu agresivnější stezku. Vášeň pro extrémní metal na „Memorial“ nebo „Under Satanæ“ vygradoval s „Alpha Noir“ a melodiím jsme mohli už jen nostalgicky mávat na rozloučenou. Proto jsem nyní překvapeně výskl nadšením, když se díky „Extinct“ opět objevily na svém místě. Abychom si rozuměli, většinou mám rád extrémnější spolky, ale u Moonspell mě to tlačení se do randálu nesedělo. Ano, směr „Omega White“ je cesta, po kterém se nyní Moonspell vydali. Oprášili čisté zpěvy, zjemnili kytary, ale zachovali pevný spodek, tudíž se „Extinct“ nestalo vyměklým balastem. Aby ne, když se nahrávalo ve věhlasném Fascination Street studios pod dohledem Jense Bogrena.

 

Když hovořím o „Omega White“ směru, mám na mysli jejich příklon ke gotickému rocku, větší přímočarosti a nádherným zpěvům. Nebudeme si nalhávat, ale záleží na Fernandovi, jak bude Moonspell vypadat. Buď album nařve, nebo nazpívá. Řvát neumí, nedá se to poslouchat. Na „Extinct“ je řevů minimum, největší prostor zde dostaly právě barytonové zpívánky. V nich se neoklešťuje jediným typem zpěvu, ale provede nás gahanovským, eldritchovským či steelovským světem. Myšleno v typicky originálním balení. Díky blízkovýchodním melodickým motivům a hostí se i Fernando místy staví do role jakéhosi muezzina. Ptáte se, zda je album ještě vůbec nějakým způsobem temné? Temný je v každém případě obal a celý booklet. Seth tentokrát předvedl mistrovské dílo a ani v domovských Septicflesh se tak nevyřádil. Všechny ty amputované končetiny a mrtvolná ženština vás bez milosti vtáhne do děje a jestliže jste chtěli dělat při poslechu i něco jiného, zapomenete na to. Fernandovi je skvěle rozumět, ale přece jen je dobré mít texty i s obrázky před sebou. Pak je dojem celistvý.

  

Pozoruhodná je podmanivá děsivost skladeb. Jakkoliv jsou prakticky popově laděné, mají v sobě podivnou umrlost, neklid a právě temnotu. Ne temnotu blackmetalových zlolajností. Temnotu mysli. Jako schizofrenní protiklad pak funguje vášnivá nálada celku. Cítím z každého nadechnutí radost a pozitivní energii. Je znát, že kapelu baví hrát. Miluje to. Alespoň tak na mě působí.

 

Moonspell - Extinct CD

 

Album má deset skladeb a trvá pouhou tři čtvrtě hodinku. Není zde ani náznak experimentu, úhybných manévrů. Přímočaře se sviští k posledním dvěma skladbám, které naopak jsou ryzími experimenty. Tolik k prvnímu poslechu. Až pak si všimnete, co všechno narvali do skladeb. Jak jsou aranžérsky rafinované. Není to jen přítomností zajímavých hostí jak na zpěvy, tak třeba na bouzaoukitaru nebo angažování Jona Phippse k orchestrálním pasážím. Každý má svůj nástroj zmáknutý a ví, co s ním dokáže za kouzla. Mnohé kapely, které najedou na melodickou vlnu, zprimitivní a sází na první dobrou. Scénář „Extinct“ vás prvně očaruje svou nádherou a přístupností a až pak ukáže Moonspell jako umělce, kteří si rádi hrají. Deska je doslova zahlcena hity. Nebudu se zde vypisovat, kterak se Moonspell vrací do období toho a toho. Kdo si novinku poslechne, pozná, že se může zdát, že jsou Moonspell zpět u „Darkness and Hope“ a jemu podobných. Ne! Orchestrace, blízkovýchodní lidové melodie, pozitivní vlny nebo tajemná elektronika v „The Future of Dark“ činí z „Extinct“ album odlišné od všeho, co v minulosti předvedli.

 

Za vyzdvihnutí stojí i bonusový materiál z limitované edice. Právě darkwave remix „The Future of Dark“ nazvaný „The Past is Darker“ ukazuje, že je stále nutné s Moonspell počítat coby se žánrovou veličinou, která se neoklešťuje žádnými mantinely. Je nádherné vidět skupinu i po dvaceti letech v pohybu. Je lehké zabřednout do jisté stáje, ale riskovat další a další odsouzení chce velký kus odvahy.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Satanoah / 3.12.16 12:06odpovědět

Pro mě se tahle deska rychle ohrála.Moonspell mám nejraději surové .Fernandův řev mě dostává do kolen.Proto si myslím,že naopak jsou nejlepší v albech tvrších.Unikát a nejlepši album Memorial,živočišné album.Byla to metalová deska roku,ne nadarmo.A následný Night Eternal už více opracovaný diamant,také skvost. Extinct mě až tak nebaví.Za mě 60%.

Milosh / 11.4.15 15:14odpovědět

Prakticky žádná deska Moonspell se mně nelíbí. Až tahle. Mám rád tvrdší styl než Moonspell, ale tady nemám výhrad. Pěkný melodie, zajímavý podtón a opravdu promakaný skladby. A je mi úplně fuk, jestli je to pop nebo co.

Garmfrost / 7.4.15 12:28odpovědět

Řvát Fernando umí, ale tím hlasem nezpívá. A tohle nemyslím, že je otázkou vkusu. Ten jeden tón je fakt. :) Ale že se někomu líbí, nevyvracím. Každému jeho jest. Popové vlivy vidím ve stavbě skladby. Kdy výrazný refrén převyšuje zbytek songu. Myšleno ovšem z nadsázkou. Pro popíkáře je to samozřejmě nepřístupný randál.

Ruadek / 7.4.15 9:04odpovědět

Deska překvapivá, která je skutečně promakanější, než by se mohlo zdát. S Moonspell jsme se míjeli už delší dobu, tohle je nakoplo zpátky. Kapela i nadále tažená Fernandovým charismatem, u které není od věci si jeho zpěv vyškrtnout a chvíli se soustředit jen na projev čistě instrumentální - Moonspell se postupem času vyhráli do fenomenální úrovně. Nemusí experimentovat, aby udělali výbornou desku. Nemusí brutálně řezat, aby to bylo temné a nemusí zpopovatět, aby jste to dlouho nedostali z hlavy. 80%

Mirek M / 7.4.15 8:19odpovědět

Nejvíc mě tedy zaujal názor, že Fernando neumí řvát a jeho řev se dokonce nedá poslouchat, s čímž naprosto radikálně nesouhlasím. Já ho považuji za naprosto unikátní a Fernandovo pěvecké charisma vyzařuje ve velké míře i z něj. A přehání se to poněkud i s tou popovostí. Pro drtivou většinu popíkařů je tohle samozřejmě ultrabrutál metál a ani já tam neslyším nějak výrazné popové vlivy. Jinak v podstatě souhlasím a bodoval bych stejně...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky