Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po debutu indického technicky deathmetalového zázraku Moral Collapse jsem sáhl čistě ze zvědavosti. Moc kapel z tamního resortu jsem, přiznávám, neslyšel. Když jsem ale s údivem koukl na sestavu, která eponymní debut Moral Collapse nahrála, padla mi brada. Většina muzikantů pochází z indického subkontinentu, ale když vezmete v potaz, že bicí nahrál Hannes Grossman (např. Triptikon, ex-Necrophagist, ex-Obscura) a mezi hosty figurují např. Kevin Hufnagel (Gorguts) nebo Bobby Kooelble (ex-Death), je jasné, že se tady budou dít věci.

Ani tisíc věhlasných hostí by desce nepomohlo, nebýt pečlivě připravena, promyšlena a plna silných riffů. Ústřední dvojice Arun Natarajan – kytary, baskytara a zpěvy s druhým kytaristou Sudarshan Mankadem své první společné dílo doslova napěchovala explozivním materiálem, kterému ona spousta hostů pomáhá co do pestrosti, ale v žádném případě jej nespasí. To album nemá věru za potřebí. Nadupanému ale dosti experimentálnímu death metalu prospívá zakomponování samplů a různých zvuků, zběsilého saxofonu či houslí. Moral Collapse, respektive Arun Natarajan se svými spoluhráči ke svému dílu přistupuje vskutku se ctí a veškerou připraveností. Ambice projektu neschází. Své ambice muzikanti podporují špičkovou instrumentálností a skladatelskou potencí. V neposlední řadě album ozdobili výborným zvukem a evidentně i dobrým managementem.

Prvotina Moral Collapse je surová a brutální, zároveň příjemná na poslech, je extravagantní a neotřelá. Je prošpikovaná disharmonickými i decentně harmonickými vstupy. Přitom nepůsobí rozháraně ani neuspořádaně. Přirozeně se rozvíjí, až je zarážející, že je celé složeno v podstatě neznámým muzikantem. Jak jsem zmínil, ani sebelepší a sebeznámější hosté by mu nepomohli, nemít v zásobě silný materiál.

Moral Collapse se otevře psychedelickým intrem, na které plynule naváže surový rozjezd Abandoned Rooms of Misspelled Agony. Tempo skladby kmitá mezi rychlými výjezdy a zpomalováky či rytmickými mezivstupy. Kytarové šílenství doprovází disharmonický saxík, který skladbu nekočíruje. Nemá prim a přes veškerou špičkovou hru neláká jazzové posluchače, kteří by nápor brutality spolu s neladnými housličkami nezvládli. Občas nad vším létají zběsilá sóla a pod vším i vedle všeho pulzuje silná basa. Následující Your Stillborn Be Praised ve svém úvodu snoubí klasický death s fussion a moderním prog/thrashem. Grossmann zde doslova létá. Šeptavý growl by mohl být výraznější, ale na druhou stranu aspoň neruší hudební kanonádu. Album je plné nečekaných změn, přičemž celou sbírku na podporu mých poznatků uzavírá neklidná instrumentální děsivost Trapped Without Recourse (Rumination).

V death metalu není avantgarda nejvýraznějším směrem, netvrdím samozřejmě, že takové kapely neexistují. Vzpomeňme si na Imperial Triumphant, přihoďme k nim třeba zrovna Gorguts a promixujme tento zvláštní koktejl pro rychlé srovnání temnými pseudoklasiky Morbid Angel a k nim si pak představme rituální Nile nebo Nader Sadek. Guláš, ale sakra dobrý. Opak minimalismu je maximalismus a často mě při poslechu Moral Collapse napadá právě tento pojem. Znamená to, že posloucháme album roku a geniální dílo, které snese zub času? To nevím. Asi ani ne. Ale vynikající je, to zase jo. Každá skladba obsahuje takové množství překvapivých nápadů a osvěžující energie, že je klidně možné, že se Moral Collapse – dostane-li se k lidem, může časem hodně skloňovat a může se pro následující časy stát monolitem. Je ale jisté, že pod náporem dalších a klidně daleko méně dobrých nahrávek zapadne. Zapomene se na něj. Doufám ale, že ne.

V každém případě alespoň pro mě znamená Moral Collapse jeden z nejvíc pozoruhodných debutů posledních let. Hudební virtuozita se v pohodě snese s vizionářstvím, rituálními aspekty i metalovým drivem a nezní přitom až příliš abstraktně a akademicky nepřístupně. Naopak, album je zcela přirozené a poslechově přívětivé.