Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Počátkem Grov 1 a konče čtrnáctou Agamon je to regulérní elektronická deska. Basy duní, kde mají, rytmy jedou a neutichají, nabasované spodky a lehké činely jsou jako vánek v zádech. Jako krajka okolo pevných boků. A snění pokračuje. Proplouváme celkem plným smyčců v elektrice, z dáli slyšíme lidské hlasy a mnohdy to jsou zvláštní příběhy. Jako by nebyly určeny pro naše uši, vytržené z kontextu. Co skladba, to lehce jiný styl a lehce pozměněný zvuk. A mnoho čistě elektronického hračičkovství…

Mám před sebou sólovku Morgana Ågrena, švédského bubeníka, který vytvořil hudební paradox. Díky rozpoložení / rozhodnutí udělat věci jinak, stvořil elektronickou desku, která nezní tak, že ji namlátil bubeník.

Batterie Deluxe je prazvláštní počin. Je to deska poměrně slavné osobnosti, která namlátila desky ještě daleko větším jménům a není to žádný amatér na začátku kariéry. Morgan je ale každopádně bubeník, jenž zjevně stále hledá výraz a chce rytmiku posunout dál. Jeho lehce filozofické načtrnutí této desky je o hledání ideálního zvuku bicích a o propojení rodinného života s tvorbou desky. Morgan si ale nesedl v garáži / zkušebně na sesli a nenamlátil divoké / vyklidněné pasáže vysoce technických celků, které by poté doplnil o aranže dle finální nálady. Morgan si nejspíše opravdu původně sedl k bicí sestavě, ale vše potom prohnal nástroji typu ProTools a nic živého nezůstalo živým. Což je poměrně netradiční. Morgan tímto svůj prapůvodní dorozumívací jazyk pozměnil tak, že nelze určit, zda to mlátí automat nebo živé končetiny.

A tak je to na této desce i s velkými jmény, které můžete vyčíst v součtu hostí. Devina nenajdete nikde, jeho hlas se v první minutě ztratí kdesi v pozadí na efektu a v echu, Thordendalova (Meshuggah) kytara je zase zvukově tak roztříštěná, že z ní nezůstalo nic.

Možná by se zdálo, že tímto vším je deska jen kusem neživé tkáně, nestravitelným celkem s nulovou komunikační schopností. Tak lehké to ale naštěstí není. Morgan Ågren není a ani nikdy nebyl žádné béčko, které by kdesi ve Švédsku šimralo tři blány po tváři s umouněným kobercem pod sebou. Batterie Deluxe je Zappovsky ztřeštěná a hravá deska, plná nápadů a stojí za ní desítky hodin experimentů s výrazem, jakého chtěl Morgan dosáhnout. Dominantou desky jsou exotické nástroje; elektrická viola pak – ačkoli ji lze slyšet jen ve třech skladbách – zanechá skutečně hodně zajímavý dojem. Morganovy skladby jsou striktně založeny na rytmu (ostatně kostry skladeb dělal bubeník) – stejně jako třeba drum'n'bassové skladby – a okolo nich se to hemží aranžemi. Ty jsou hodně syntetické, zároveň ale barevné a originální.

Deska je hojně proložena samply nástrojů, které se neúčastnily nahrávky, a hlasů, které se možná účastnily, ale mohly by to být i stažené záznamy z pásky. Mluvím o Isarn a dalších dvou navazujících skladbách, které jsou „odvyprávěné“ slangem / rusky / agresivně i nesrozumitelně se zajímavým efektem (ze skladby se stane rytmický podkres doplňující hlas). Batterie Deluxe zní často jako soundtrack k neexistujícímu filmu, někdy naopak jako dobře udělané základy pro zpěv, který ale nikdy nepřijde.

Morgan Ågren se u desky zamýšlí nad tím, jak důležitá je pro něj vedle jeho rodiny hudba samotná a kolik času jí lze vedle toho všeho věnovat. Jak hluboko se zaryje určitá představa zvuku do hlavy, aby tento zvuk hledal a našel pomocí moderních nástrojů. Osobně myslím, že živý bubeník nahrál elektronickou a velice experimentální desku, u které by nikdo neřekl, že na ní byly použity živé nástroje. Zvukově občas nepříjemně roztříštěnou (proč tak moc?), dokonale neživě syntetickou. Ale exoticky nasládlou, lehce temnou a narvanou nápady a hraním si ze zvuky. Kdo touží po moderním Zappovi (ve kterém se Morgan od útlého věku shlíží), kdo chce zajímavý experiment, má možnost skutečně zajímavého prožitku.

Nejlepší skladba? Bezpochyby Omphalos – exotické zpěvy a elektrická viola. Tohle má fakt sílu a připomíná mi to staré věci od Gabriela, hluboko ponořené do world music dálného východu.