Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Morrissey - World Peace Is None Of Your Business

MorrisseyWorld Peace Is None Of Your Business

Sorgh30.7.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Album skýtá pohodovou cestu za vlastními, rozptýlenými myšlenkami. Momentálně se v našich rádiích přehrává singl Istanbul, který může sloužit jako solidní vzorek, ale upřímně říkám, že album nabízí mnohem lepší vály.

Hudební nadání ruku v ruce s narůstajícím věkem a tím pádem i vyzrálým pohledem na svět je kombinace, která by měla nabídnout opravdu silný a nekonformní zážitek. Album World Peace Is None Of Your Business takové je a skýtá pohodovou cestu za vlastními, rozptýlenými myšlenkami.


Steven Patrick Morrissey, zvaný Moz, koval své mladé nadání v několika manchesterských punkových kapelách, ale proslavilo ho hlavně období spojené s kapelou The Smiths. Po jejím rozpadu se vrhl na sólovou dráhu a vydal celou řadu různě ceněných desek. A i když se poslední dobou potýkal s celou řadou zdravotních problémů (taky už to není žádný mladík), podařilo se mu letos dotáhnout ke zdárnému konci své již desáté studiové album a naplánovat k němu turné po Americe. Netroufám si ho srovnávat s předchozí tvorbou, protože v této disciplíně nejsem tzv. kovaný, ale Stevenův styl, který zdatně dokáže skloubit zbytky rockové neurvalosti s nasládlostí popových hezounů, se mi hned zalíbil. A tak už s jeho novou kolekcí trávím nejeden letní večer.

 

Jestli - pokud vůbec - si vás album získá, pravděpodobně to ani nezaznamenáte. Je to nenápadný odchyt, spíš jen tak mezi řečí a bez viditelných pastí. Album dohraje, ok, nic výrazného. Ale jako i v mém případě po něm za dva dny sáhnete, protože tam NĚCO je. Skryto pod povrchem, přitom nijak cíleně. Emoce se zvolna šíří do okolí a bez násilí pronikají do hlubin mozkového aparátu. Klid a příjemné vibrace vůkol jsou příjemné... Momentálně se v našich rádiích přehrává singl Istanbul, který může sloužit jako solidní vzorek, ale upřímně říkám, že album nabízí mnohem lepší vály.


Příjemná a stravitelná kombinace rocku s popovou uhlazeností svoji sílu na první pohled zdárně ukrývá. Je to záměr, protože bohatost nástrojů na albu obsazená si přímo říká o silné aranže, které by nám vyrazily dech. Realita je ovšem taková, jaká je - decentní a neuspěchaná, takže zároveň jak kapela pomalu odhaluje barvu, vy začínáte objevovat akordeon, didgeridoo, trumpety a já nevím co ještě. V melodiích se ukrývá největší síla desky, tím víc, jak dovedně skrývají svůj potenciál. Co se na první poslech nezdá nijak výrazné a výjimečné, poznenáhlu boduje neotřelým nápadem a stává se hitem. Pak se s povytaženým obočím divíte, že tak jednoduché a samozřejmé skladby ještě nikdo nesložil. To už se album doma protáčí nezávisle na denní době.

 

Hudba samotná by však byla asi jen kulisou beze smyslu, kdyby se nepotkávala s Morrisseyho hlasem. Jeho vyzrálému zpěvu vyhovuje decentní pozadí, proti kterému může vyniknout svou barvou, intonací a v neposlední řadě silou myšlenek. Proto se jen zřídka dočkáme nějakých výrazných sól nebo instrumentálních kreací. Často postačí prostá španělka cinkající jednu a tutéž melodii a za občasného přispění celé řady dalších nástrojů se obraz zvolna vybarví a nabyde smyslu. Jeho výraz se pohybuje mezi salónním zpěvákem a bardem kodrcajícím se v nákladním vlaku, díky čemuž deska získává další odstín z palety možností.


Barevná a hodná deska pro příjemné ladění psychiky.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Petr / 1.8.14 12:59odpovědět

Morrisseymu se přezdívá MOZ... Boz je jeho kytarista Boz Boorer ;)

Echoes / 1.8.14 13:47odpovědět

Opraveno, díky za upozornění.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky