Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mostly Autumn - White Rainbow

Mostly AutumnWhite Rainbow

Ruadek3.3.2020
Zdroj: Flac
Posloucháno na: Fiio X3 + Audio-Technica ATH M40X
VERDIKT: Třináctá deska Mostly Autumn předvádí kapelu jako stále svěží spolek hudebníků, kteří umí nadále dělat skvělé rockové desky.

Třináctá deska anglických rockerů Mostly Autumn je něčím, nad čím se tady velmi rád pozastavím. Bryan Josh a jeho parta to totiž rozbalili velmi intenzivně a i po tolika letech tohle celý šlape jako kukačky na Westminsterském paláci. A že by se o této legendě pojící zdánlivě neslučitelné elementy daly psát stohy textu…

 

White Rainbow působí, jako by Anathema uslyšela hrát Clannad. A že ke druhým jmenovaným měli Mostly Autumn vždy hodně blízko, stejně jako k Pink Floyd, případně i k Tolkienovi a jeho dílu. Ta historie je vážně dobrá a kdo tuhle progresivní smečku neznáte, zbystřete. Za sebe musím říci, že nejen kvůli zajímavým deskám v jejich historii, ale i kvůli tomu, že deska White Rainbow se řadila v minulém roce mezi to nejlepší na rockovém nebi.

 

 

Mostly Autumn začínali vlastně jako kapela, která přehrávala oblíbené písně od Pink Floyd. To bylo ještě v časech, kdy se jmenovali One Stoned Snowman a jejich ambice patrně nebyly nijak velké. Josh a jeho parta ovšem toužili po něčem víc, než jen přehrávat skladby kapely, se kterou budou příliš srovnáváni. A jak se naučíte hrát, chcete vlastní repertoár. Jejich tvorba se pro mne za tu dobu vyvinula v něco, co propojuje velkou oblíbenost s keltskými motivy a hard rockem (a dalšími odnožemi rocku). Za neuvěřitelných 25 let kapela prodělala řadu personálních změn, těch lidí se tam vystřídalo nepočítaně. Z původního jádra zůstali pouze 2 členové, Bryan Josh (zpěv, kytara a část klávesových partů) a klávesák Iain Jennings (který se podílel už od začátku i na doprovodném zpěvu). Jejich devízou byly ženské zpěvy, které tam v určitém zastoupení fungovaly a fungují dodnes. Na aktuálním White Rainbow je to Olivia Sparnenn, která v některých pasážích velmi připomíná podobně éterický vokál 1) Lee Douglas (Anathema) 2) Máire Brennan (Clannad). Olivia táhne desku neuvěřitelným způsobem, bere si pro sebe většinu písní (stejně jako na minulé desce Sight of Day) a spolu s kapelou dokazuje, že utáhnou obrovské hity. Zmínil bych pecku Tomorrow Dies z minulé desky. Vraťme se ale teď už od historie plně k současnosti.

 

White Rainbow je deskou, která někdy zní jako novodobá Anathema (bohovskej rozjezd ve druhé Viking Funeral, většina pasáží a načasování v sedmé Up) nebo naopak jako folk-rockové období Clannad z počátků osmdesátek. Deska nabírá na síle pomalu a zvětšuje se. Zůstává v hlavě. Za těch 25 let si hráči vybudovali cit pro skládání velmi dobrých písní, žádná zbytečná překombinovanost. Vedle rockových nástrojů slyšíme velmi vkusně zakomponované aranže, akustické kytary, klávesy, perkuse, flétny. Je to pestré. Když si ale vezmu, kolik nástrojů a věcí okolo dnes používá mnoho rockových velikánů, není to až tak výjimečná paleta. Krásné je to tam hledat. Užívat si to. A Mostly Autumn jsou mistry nálad (nástup páté Western Skies s flétnou). Deska působí jako klasické rockové album s přesahem do jiných vod, ovšem ne až tak, jak jsme u nich byli zvyklí. Místo keltských motivů (které nám desku uvedou) je tu více kytar (s přesahy např. do symfonického rocku – čtvrtá minuta Western Skies, to je parádní jízda) a buduje se trochu jinak atmosféra. Nosná skladba White Rainbow má necelých 20 minut hracího času, kdy okolo 13 minuty vévodí skladbě tvrdá hard rocková metelice, a buďte si jisti, že kapela tuhle stopáž v pohodě utáhne. Vyzdvihuji přesnou Alexovu hru na bicí a to, že umí být úderný, když je potřeba, citlivý a plný zajímavých momentů v jemných polohách desky (a že jich je většina). Není sranda takto pestrému repertoáru dávat spolu s Andym (baskytara) potřebnou dynamiku, ač se to mnohdy zdá jen jako klasické opakování dávných postupů. Každý hráč tu má nějaký prostor a je radost jejich komunikaci poslouchat.

 

Mostly Autumn natočili desku, která je další pozvolnou evolucí. Bez zjevných slabin, jisti si tím, co dělají a že to dělají i po tolika letech pořád dobře. To je pro kapelu s 25 letou historií slušná práce.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 31.5.19 16:51

Z Profan jsem byl onoho času naprosto vystřelenej. To album bylo neskutečně intenzivní a mělo v sobě haldu nápadů. Zde na první dobrou zatím ok, zejména se přidalo na echách a Dolkovu "volání do dálky", což hodně můžu, obzvšť v kombinaci s jeho pochodovými bicími, u kterých se úplně tetelim jak do nich z vejšky řeže. Nicméně oproti předchůdci už je to trochu přeprodukovaný, je tam zakomponováno zbytečně moc pičovinek, aby to bylo co nejvíc členitý a nejvíc to odnesl imo právě song Dominans, kde mě zrovna ten hnas Agnete leze luxusně na nervy. Tu rockovou přesnaženost jí nežeru. Ale je taky možný, že už na ni mám apriori averzi, protože mě v myšlenkách vrátí k hroznýmu alba Abracadabra od Dimmu Borgir, kde taky vřískala. Jinak ale dobrý, budu se tomu věnovat.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky