Recenze: Mother Love Bone

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Mother Love BoneShine (EP)

David30.4.2012

Zdroj: mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm

VERDIKT: Shine působí jako zajímavý hybrid mezi tehdy ještě silně podzemním grungem a rozjuchaným mainstreamem reprezentovaným natupírovanými strašidýlky se zálibou v okázalých prezentacích svých výtvorů. Mother Love Bone položili tímto EP klíčový díl skládanky, bez nějž by grunge nikdy nebyl v budoucnu schopen dorůst do tak závratných rozměrů.

Koncem roku 1987, kdy Green River již fakticky neexistovali, formují Stone Gossard, Jeff Ament, společně s bývalými členy další seattleské bandy Malfunkshun, zpěvákem Andy Woodem a bubeníkem Reganem Hagarem, jakýsi cover band Lords Of Wasteland. Tato sestava ovšem nemá příliš dlouhého trvání a již počátkem následujícího roku se za škopky objevuje Greg Gilmore (Skin Yard, Ten Minute Warning) a své místo opět zaujímá i druhý kytarista, starý známý Bruce Fairweather. Pánové si záhy mění název na Mother Love Bone a jejich krátká, leč velmi pozoruhodná jízda může začít...

Hoši na nikoho a nic nečekají a téměř okamžitě se pouští do skládání vlastního materiálu spojeného s intenzivním koncertováním, čímž si záhy vyslouží pověst jedné z nejslibnějších kapel Seattle scény. Lví podíl na stoupající oblíbenosti měl především frontman Andy Wood, jehož vzezření, barva hlasu i způsob, jakým se prezentoval při pódiových show ani v nejmenším neodpovídaly tehdejší pomyslné definici grungeového zpěváka. Andy byl rocková hvězda v pravém slova smyslu, šoumen od boha, čehož během živých vystoupení dokázal naplno využívat ve svůj prospěch, trochu Robert Plant, Marc Bolan nebo Steven Tyler, jednoduše se postavil na pódium a lidi mu zobali z ruky...

Mother Love Bone 1989
Díky stále sílící popularitě si Mother Love Bone všímají i lidé od PolyGram a pánově se tak stávají prvními mezi stylově spřízněnými kapelami, kteří podepisují smlouvu s major labelem. Debutové EP Shine vychází záhy na jaře 89 a jak jsem již předeslal, dává na srozuměnou, že časům undergroundových Green River nenávratně odzvonilo. Přestože určité pouto především s Rehab Doll zůstává stále zachováno, Mother Love Bone se pouštějí do mnohem komerčnějších, nebo chcete-li méně alternativních, prostor okupovaných takovými Aerosmith nebo i Guns´n´Roses s mírným přesahem směrem k tehdejší vládnoucí hair metalové scéně. Zde se naplno projevují potlačované záliby Stona Gossarda a Jeffa Amenta v hitovějších, rozmáchlejších a hravějších kompozících s převahou silných refrénů, umocněných sborovým vyřváváním. Žádné ztrápené umírání, ale v celkovém kontextu pozitivně šlapající hard rock, s vlivy, zejména stran zvukového kabátu, tehdejšího hlavního proudu, vstřebávající poslední zbytky životadárné vláhy zelené řeky. Trojice obstojně rockujcích songů Thru Fade Away, Mindshaker Meltdown, Half Ass Monkey Boy plus bonusovka Capricorn Sister si drží minimálně nadprůměrný standard a zvládá celkem bez problémů poutat posluchačovu pozornost, avšak kalibru přes osm a půl minuty trvající, grandiózní Chloe Dancer/Crown Of Thorns se nepřibližují ani na kilometr. Tato bez debaty nejsilnější píseň Mother Love Bone disponuje vskutku úžasným vnitřním nábojem, jenž ji táhne po celou dobu do stále vyšších a vyšších sfér. Především díky ní lze Shine označit jako velmi povedenou ukázku potenciálu stále rostoucí grungeové scény a jakýsi předěl v dosavadním vnímání podobných formací, tedy čistě undergroundových záležitostí lokálního významu.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D