Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Motherslug - Blood Moon Blues

MotherslugBlood Moon Blues

Jirka D.30.8.2022
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Žánrová deska plná entusiasmu, který z ní dělá slušně poslouchatelnou a docela snesitelnou stoner rockovou nahrávku. Přesah za hranice všedních dní na ní ale nehledejte.

Troufám si tvrdit, že už podle loga byste australskou kapelu Matherslug žánrově zařadili z větší části správně, i když je fakt, že pokud byste ve svých tipech sklouzli do hluboké minulosti třeba k sedmdesátkovým Black Sabbath, byly byste v té historii už poněkud hodně. Pravdou ale zůstává, že kořeny zemitého bigbítu lze právem hledat právě tam a to, že postupem času kapely přicházely z mírnými úpravami a modifikacemi, nic nemění na tom, že ten základ je stále tentýž. V případě tohoto melbournského kvartetu se najdou všichni, kdo uctívají hrubozrnný a docela dřevní stoner rock, v jejich případě lehce ovoněný poctivým hard rockem, baladičností blues a místy (možná překvapivě, možná ne) klasickým doomem.

 

S výjimkou aktuální desky s tím veselým titulním obrázkem mají Motherslug na kontě další dvě řadovky (z let 2015 a 2017) a pak dvě raná EP, což všechno dohromady tvoří účet za bratru jedenáct let existence, během které se kapele do širšího povědomí (řekněme mimo svou domovinu) dostat nepodařilo. Měl-li bych na tomto místě odhadnout, zda novinka bude znamenat nějakou změnu tohoto stavu, píšu rovnou, že nebude.

 

Motherslug band

 

Deska Blood Moon Blues je tradiční a šablonovitá už jen svým názvem a spíš než novátorský přístup ať už v čemkoliv nabízí solidní pocitovost a velkou hrst nadšení, které je z desky slyšet asi nejvíc. Hned druhou ozvěnou budiž poklony k praotcům žánru Kyuss, které já osobně vnímám skutečně hodně, dokonce možná víc, než bych pokládal za žádoucí. Problém to samozřejmě neznamená pro poslech, který lze absolvovat s prstem v nose (když odmyslím lehce neukočírovaný celkový čas), ale pro nějaké úvahy o osobitosti a kvalitách desky, potažmo celé kapely, už to samozřejmě představuje solidní stopku.

 

Zvuk desky je postavený na hodně zkreslené kytarové rašpli a poměrně dominantním (a skoro až afektovaném) vokálním přednesu Camerona Crichtona, na který jsem si musel chvíli zvykat a ani teď bych nedokázal tvrdit, že mám splněno ze sta procent. Všechno ostatní je tradiční, předvídatelné a svým způsobem solidní, byť místy slyšitelně naivní. Jako klasickou ukázku lze zvolit jednu z úvodní dvojice skladeb Hordes nebo Breathe (s lehkou připomínkou Red Fang), jako bluesového sourozence pak skladbu The Ballad of Jock Brown (nesmějte se tomu názvu), což máte začátek desky a pak můžete dumat, jestli má smysl pokračovat. Za mě více méně má, čeká vás ultra-nářez Push the Venom (nesmějte se tomu názvu), poměrně nesoudné tahání strun v asi nejslabší skladbě nahrávky Crank, ale třeba taky velmi dlouhý (a trochu váhám, zda odpovídajícím způsobem záživný) love song You, který se noří do doomových vod aspoň po prsa.

 

Z tohoto pohledu je toho ke slyšení docela dost, ale vykolíkovaný čas 59 minut je jasně proti. Deska je dlouhá a dlouhé jsou i některé její skladby, s nimiž ne vždy je snadné pořízení (Forever More) a představa příjemně stráveného večera ve společnosti Blood Moon Blues je čistý zástupce z kategorie událostí, které se stanou jednou za deset let. Na cesty, do auta na dálnici, k pivu a na fesťák ke snídani. Není to nutně málo.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky