Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Německá kapela Moto Toscana je služebně hodně mladým spolkem. Svůj začátek datuje do předchozího roku, kdy se v hlavě některého ze tří členů nejspíš zrodily na oficiálních místech uváděné a hlavně dost podivně znějící žánrové kategorie sludgefunk / discodoom. Nutno hned zkraje upozornit na to, že zdaleka nejde o největší zlo, jaké s sebou tohle album nese. Ta deska je logicky kapelní debut, jmenuje se úplně stejně jako kapela a trvá necelých 38 minut. Po pravdě je to až příliš.

Moto Toscana je pouze zpěv (nebo něco na ten způsob), baskytara brutálně přehnaná přes fuzz efekt a bicí. Nic víc, nic míň. Bez ohledu na fantasii při žánrovém třídění je tvorba kapely prostě alternativa, a to alternativa hodně podivná, svérázná a především těžko poslouchatelná. Na vině není omezený nástrojový park (ostatně třeba OM fungují plus mínus s podobným arzenálem a je to pro mě kult), ale jednak omezené schopnosti dát dohromady nějakou zajímavou muziku, a pak příšerný vokál - napůl falešný, napůl naštelovaný do takové ukňourané, utahané polohy.

Ostatně utahaná je muzika jako celek. Kapele se vzácně daří skladby nikam nevyvíjet a ty se tak neustále pohupují na stejném místě jak loďka s panem prezidentem na rybníku u Veselí. Chybí jakýkoliv vývoj, jakákoliv dynamika, spád, prostě cokoliv, co by posluchače chytlo za límec a trochu s ním zatřáslo. Poslech se tak stává těžce nudnou a strastiplnou zkušeností, což píšu se vší zodpovědností a s vědomím toho, že už jsem slyšel a zažil všelicos.

Trochu jako špatný vtip pak působí informace zdůrazňovaná prakticky všude - na bandcampu, na zadní straně zaslaného digipaku, na profilu kapely na stránkách vydavatele, na facebooku - a to že one take, no cuts, no overdubs. Pro jistotu ještě uvedeno velkým písmem, aby to snad nikdo nepřehlédl a hlavně nepřeslechl. Po pravdě je to úplně jedno, celá ta jejich hudba je tak srandovně jednoduchá, že by ji na jeden náběr nahrál každý průměrný muzikant, pokud by to teda dřív nevzdal pro naprosté intelektuální vyčerpání.

Soudě dle vlastní zkušenosti pak něco podobného hrozí komukoliv, kdo se bude snažit v tvorbě Moto Toscana najít něco hudebně silného a podnětného, protože ať už to zkouším zleva nebo zprava, nic takového se mi nalézt nedaří. Pokud v tom snad je něco geniálního, dokázala to kapela schovat tak dobře, že rozklíčování téhle záhady náleží pouze vyvoleným. Přeju jim hodně zdaru a přidávám pár bodíků za pěkný obal.