Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Motörhead - Aftershock

MotörheadAftershock

Bhut30.10.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Nemá smysl víc přemýšlet: líbí nebo nelíbí. O tom ostatně Motörhead vždy byli. Jsem jejich fanda, takže líbí a to hodně.

Nesmrtelná kapela v čele s nesmrtelným frontmanem. Nic víc, nic míň. Kapela dělící posluchače na dva tábory: odpůrce a zastánce. Nic mezitím prakticky nemůže existovat a jakmile se vám líbí jedna písnička, musí se vám logicky líbit už všechny. Pokud neholdujete zajetým kolejím této grupy, nemá smysl o ní s vámi diskutovat. Já jsem ten blázen, který to kapele baští. Motörhead pro mne znamená pojem a ne jen tak obyčejnou skupinu, žijící ze své dávné slávy (za kterou považuji třeba Kiss). Ještě dva roky a bude to čtyřicet let, co na světlo denní vzešlo slunce s přehlasovaným o. Dnes tito veteráni vydávají svou dvacátou druhou desku jménem Aftershock.

 

Co psát o kapelách typu AC/DC, Iron Maiden, Marduk, Cannibal Corpse apod.? Asi chápete... Jde o to, že kapela od svého počátku drtí stále ty stejné zažité postupy a zní skoro na všech deskách totožně. Za zlé jim to snad nikdo nemá. Proč taky, když to dělají dobře a v podstatě po každé se nám to líbí a jsme z toho paf. Čekat, že bude takováhle kapela bořit hranice experimentováním, či proměnami, je prohraná bitva. Nikdo z nich si nechce špinit svůj štítek, který již dávno září platinou. Dobře vědí, že to, co dělají, dělají správně a úspěch to bude mít tak jako tak. Neplácají se v bahně, ani nevaří z vody, protože vždy dokáží přijít s něčím, co uzemní, co přikove. Motörhead jsou ostřílení kovbojové střílející od boku. Jsou to totiž takoví mistři, že i po flašce Jacka Danielse přesně trefí cíl.

 

V novém albu můžeme hledat stopy starších děl a lamentovat nad tím, že tenhle nápad a sound už kapela měla na té a té desce. Proč to ale dělat?! Osobně se přiznávám, že diskografii do detailu nastudovanou nemám a pustíte-li mi náhodou skladbu z jejich repertoáru, nebudu přesně schopen určit album původu. Samozřejmě krom srdcových a esových záležitostí. Hořekování je zhola zbytečné, protože když se do něj pustíte, okamžitě tím poslech ztrácí smysl. Z toho lze usuzovat, že současné album je vhodné spíše k odreagování. Do hlubokého studia nemá cenu zabředávat. Ostatně k probádání vám bude bohatě stačit jen pár poslechů, nic nového skutečně nevypluje. Aftershock vlastně nemá žádnou skořápku, ani slupku. Čistě leží na posteli jak sličná dívka okrášlená krajkami. I toto album má své ozdoby, kterými jsou melodické riffy, hřmotné válcování basy a pochopitelně podmanivá esence, ukrývající se v každé skladbě. Jak už bylo stokrát řečeno – buď se vám to líbí, nebo ne. Nyní lze už jen srovnávat, nakolik je album ve své diskografii výjimečné. V současných dnech nabývám pocitu, že do průměru a níže spadnout rozhodně nemůže. Spíše jej řadím výše, protože mi dokáže báječně zvednout náladu a desku jako takovou řadím k lepším albům, které kdy Motörhead stvořili. Legenda zůstává legendou a štít je nadále čistý.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky