Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mun - Nhemis

MunNhemis

Jirka D.29.8.2023
Zdroj: CD, 4-panelový digipak // promo od agentury Heavision
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F730ES / ELAC FS 247
VERDIKT: Oproti minulé desce krok vpřed s ujasněnou vizí toho, co chce kapela hrát a jak chce znít.

S polskou kapelou Mun už jsem měl co do činění před zhruba dvěma a půl roky a bylo to v souvislosti s recenzí jejich tehdejší desky Presomnia. Byla to jejich třetí řadovka, která za mě nedopadla nijak valně a ve shodě s tím nijak valně nedopadlo ani hodnocení v mém textu. Píšu o tom především proto, že dnešní recenze se o tu minulou bude částečně opírat a že pokud vám není líto pěti minut času a chcete mít souvislosti pěkně pohromadě, začtěte se do ní před tím, než budete pokračovat zde.

 

Tak.

 

Co nového na čtvrté desce? Tak především mám oproti minulé zkušenosti pocit, že kapela už ví mnohem jasněji, co chce hrát, a dokonce se jí tato idea daří docela slušně naplňovat. Album Nhemis je mnohem konzistentnější a žánrově čistší, kvalitativně neobsahuje tolik propadů a jeho poslech od začátku do konce bych označil za snesitelný, téměř až důstojný proces. Mun během posledních let lehce zamíchali sestavou, angažovali druhou kytaru, vystříhali se za mě velmi nešťastného vyznění Tool revival (zkuste ZDE), opustili pokusy o čisté zpěvy, přitvrdili zvuk a mnohem víc se blíží něčemu, co bych nazval zjednodušeně post-metal. Nijak objevný, ničím nový, takový běžný a klasický, ale v zásadě nijak urážející. Což vidím jako výrazný krok vpřed  - malý krok pro mě, velký pro ně.

 

 

Zajímavé na tom je, že deska začíná skladbou Zmey naprosto fádně jako post-metalová (a spíš post-rocková) instrumentálka, která se nijak neliší od tisícovky dalších, podobných post-rockových instrumentálek, a že pro svůj hlavní sound si musí dojít až do druhé skladby. Od ní se drží v mantinelech hutné kytarovky s rozumně posazeným vokálem, která mi v záblescích připomene francouzské Gojira, ale naštěstí nijak moc. Minulá nálož Tool je definitivně pryč. Ve zvuku se pak výrazně podepisuje kytarové dvouspřeží a ten rozdíl je hodně moc znát. Přibylo plochy a prostoru, hrací hřiště je najednou výrazně rozlehlejší, padá do hlubin i vzlétá do výšin a člověk má zničehonic dojem, že poslouchá úplně jinou kapelu. V mantinelech rozumného řemesla se daří držet i kompozice a směřování skladeb, jejichž vývoj má smysl a jistou přirozenost, a skutečně málokdy posluchače zabolí v uších nějaký krkolomnější moment.

 

Co se od minula naopak nezměnilo, je využití Marcina Klimczaka a jeho Mustache Ministry studia, kde se nejen míchalo a masterovalo, ale tentokrát i nahrávalo. Což osobně vnímám jako bolest, protože zvuk je hodně ostrý, agresivní a za mě až moc s těžištěm v kytarách. Není zdaleka první ani poslední, který v daném žánru hraje právě takhle, čímž ale neříkám, že z toho mám radost. Od minula se rovněž nezměnilo moje nepochopení myšlenky grafického zpracování nosiče, u kterého jsem mimo buďto já, nebo jeho autor, případně oba. Minule byl autor zpěvák osobně, tentokrát se toho chopil druhý kytarista, ovšem výsledek je za mě naprosto shodně nesnesitelný. Když se ale přenesete přes tyto bolesti, zavřete oči kvůli obalu a do uší si dáte vatičku kvůli zvuku, čeká vás docela solidní post-metalový poslech. Za mě dobrý průměr.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky