Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mustasch - Thank You for the Demon

MustaschThank You for the Demon

Michal Z1.10.2014
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Komplexní album, které dokáže smysluplně kloubit rocková sedmdesátá léta se současným pohledem na metal s přídomky heavy, stoner a doom. Vše s nadhledem, lehkostí a určitou dávkou vlastního umu. Líbivě a přesto nevlezle. Album mě zatím nekonečně baví a každému bych přál totéž.

První takty alba „Thank You for the Demon“ mohou nejednoho posluchače vylekat a uvést v dojem, že jde o další vykutálenou retro partičku, která bere sedmdesátky a přepaluje je v moderním digitálním kotli. Ne, není třeba se obávat, Švédi Mustasch jsou natolik osobití a zaangažovaní do své hudby, že jim inspirace nejen v sedmdesátkách, ale i v dalších obdobích není možné zazlívat. Mustasch svým albem z poloviny letošního ledna přináší spíše paprsky švédského slunce, k čemuž hrají svůj vlastní soundtrack. Koláž, kterou dokáží vytvarovat, je v celku nenáročná na poslech - svojí lehkou zpěvností zaujme a důrazností přikove posluchače na nekonečné poslechy.

 

Jak jsem naznačil, Mustasch berou sice z různých období a od kohokoliv, ale dělají to s grácií. Každý z něčeho vzešel a recykloval doposud známé a nevyhýbá se to ani dávným rockovým dinosaurům. Pánové hrají přístupný metal, ale v kovářské práci do toho řežou s vlastním zručným fortelem dost neomaleně, byť se povětšinou jedná o líbivé kusy. Pro další přiblížení je možno vzít ku pomoci soubor B.T.O. Balancování nad propastí laciné hitovky je pro Mustasch vlastní, umějí vyčarovat uriášovský nápěv, vyluzovat melodické harmonie a zároveň vše odstřelit stylem Kill 'Em All. Bez skrupulí dopují heavy metal stoner dávkami pěkně s krytím, aby to unikalo povrchní kontrole posluchačově. Lehkost a nadhled zažehlují nepůvodnost a revival. Chytlavost a prvoplánová líbivost jsou válcovány špinavou neurvalostí a ledabylou elegancí. "Thank You for the Demon" vyvolává stejné pocity a asociace, jako se to u mě podařilo Mastodon s albem „The Hunter“.

 

Mustasch se nebojí začínat skladby citlivě. Odhalený prožitý vokál s klavírem a country přístupem alá Metallica jim není cizí, ale dokáží ho náležitě rozklovat přívalem energie a přirozené vypravěčské naléhavé plačtivosti. Drama a vnitřní náboj ustřeluje pochyby o kompozičních a vyjadřovacích schopnostech Mustasch. Určitá návaznost na A Perfect Circle by se také našla. Rozmanitost hudby na první pohled vypadá smrtelně, ale u Mustasch vládne mikrofonu Ralf Gyllenhammar, který tuto překážkovou dráhu zvládá s rukama v kapsách a posluchače svým hradem provází bez ztráty směru.

 

Nejen sluneční svit a skočné zpěvné melodie jsou k nalezení na „Thank You for the Demon“. Mustasch dokáží uřídit prudký sjezd do doomových sfér, položení v tóninách seveřanů Einherjer a jejich doposud posledního alba „Norron“. Dokáží vinout hlavní motiv a navěšovat ho na masivní stoner sloupy, které nekompromisně pářou bouřkové mraky. Doomové prvky nevyužívají jen tak na oko, ale umí je stvrdit uvěřitelným sestupem do spodních pater metalového kolbiště se vším všudy a ještě do toho přiložit vlastní poznávací prvky, smyčce a fantastický přednes vokalisty. Doomové rámce jsou jen kamínkem v mozaice, se kterou si Mustasch pohrávají dle momentální libosti.

 

Samozřejmost, s jakou proběhne sfárání do hlubin, je vlastní i pro výstup zpět k paprskům dvojsečného záření slunce. Album ne a ne ustrnout, jeho průběh neustále přináší změnu a nedovolí zadřímat. Další devizou Mustasch je umění baladicky pohoupat a nepotřebují k tomu žádné bombastické propriety, vždyť to jde i jednoduše. Navíc dokáží baladu tak zdramatizovat a rozproudit až zapomínám, na které jsem planetě. Souběžně si uvědomuji, že z mnoha fragmentů čpí devadesátková Metallica či C.O.C., ale kořenů se asi dopátráme až u břehu Mississippi.

 

Aby těch stylových výkrutů nebylo málo a posluchač neusnul, dovolí si pánové střihnout i taneční techno dupárnu, náležitě překovanou a prohnanou dráhou válcovny plechů. Mustasch se neštítí sednout pod šikující se krkavce a zadrnkat jim na rozloučenou před odletem do dálav, aby se tam porozhlédli po Sonic Youth. Rozmanitosti bylo učiněno zadost a kupodivu album není roztříštěno a drží pohromadě. Zároveň vyvolává touhu dát si ho znovu. Nejednou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky