Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
My Dying Bride - Bring Me Victory (EP)

My Dying BrideBring Me Victory (EP)

Jirka D.3.10.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Jedná se spíše o sběratelskou záležitost, jejíž poslech ovšem lze doporučit i širšímu publiku, než jen fanouškům MDB. Nejde o žádné přelomové dílo, to nás čeká příště, stejně jako nás na podzim čeká další EP této kultovní party.

Ještě před tím, než můj redakční kolega stihne sepsat svoje pocity z nového počinu britských My Dying Bride, pocity z narozeninové kompozice Evinta, pojďme se společně vrátit o nějaké dva roky do minulosti a podráždit očekáváním napnuté smysly nahrávkou staršího data. Celkem trestuhodně jsem tady u nás nedohledal recenzi na poslední a výbornou studiovku For Lies I Sire a tenhle rest si někam píšu (snad ten papírek neztratím), ale ani dnes nebudou smazány staré hříchy a povídat si budeme o EP Bring Me Victory, které vyšlo nějakého půl roku po zmíněné desce.

 

Je pravdou a nemá cenu to popírat, že MDB patří k mým nejoblíbenějším kapelám a tak jsem rád v podstatě za cokoliv, co vytvoří a udělají, i když zase musím napsat, že praktiky labelů typu „vytřískat nějaký krejcar kde to jenom jde“ se mi nelíbí. Samozřejmě se můžu jenom dohadovat o příčinách vydání toho kterého meistwerku, ale se zcela klidným svědomím zvládám situaci, že mi podobná díla ve sbírce chybí a to s obecnou platností. Kam zařadit dnešní EP fakt nevím, příčiny neznám a nebudu tvrdit opak. Je fakt, že dílo, na kterém je obsažen jeden song ze studiové nahrávky, jedna skladba nová, jeden cover a jeden živý záznam bych spíš nazval singlem, ať už je plastová krabička tlustá jakkoliv. K dobru si můžeme přičíst videoklip právě k Bring Me Victory režírovaný Charliem Granbergem; tak si nechte chutnat.

 

Hudební obsah je tvořen čtyřmi zmíněnými skladbami a začíná se singlem z velké desky a titulní záležitostí „Bring Me Victory“. Začíná se překrásně, co psát o tomto skvostu? Po hodně dlouhé době se v hudbě MDB rozeznívají smyčce a jsem tomu navýsost rád. Pozvolná gradace skladby, výborná bubenická deklamace s rychlými přechody v kontrastu s línými kytarami, podmanivý Aaronův hlas (i když asi s efektem), to všechno si vás žádá, strhne a uchvátí. Přitom skladba působí skoro až zasněně, napětí je schováno pod povrchem, jeho uvolnění očekáváte každým okamžikem a ono přichází jen nesměle, zůstává a spaluje vás to uvnitř.

 

Naproti tomu druhá záležitost nazvaná „Scarborough Fair“ je pomalá, smutná písnička inspirovaná starou anglickou baladou. Minimální využití nástrojů v úvodu, housle na pozadí a hlas, o kterém už není třeba nic psát. Konec je vyveden čistě instrumentálně, smutný a něžný zároveň, a dává mi vzpomenout na album The Angel And The Dark River, snad svou náladou, snad melodií, nevím. Zhudebněná báseň. „Failure“ je název třetí skladby a jedná se o cover verzi stejnojmenné skladby NY party Swans, která je obsažena na jejich nahrávce White Light from the Mouth of Infinity z roku 1991. Originál bohužel nemám naposlouchaný, takže srovnávat nemůžu. V podání MDB se jedná o poměrně zklidněnou záležitost, využití nástrojů je minimální, Aaron text více recituje než zpívá a skladba plyne pozvolna éterem. Působí snivě, působí zamyšleně, zastírá zrak a mysl velmi lehkou atmosférou klidu. O to zvláštněji mi přijde zařazení live-skladby „Vast Choirs“ z alba As The Flowers Withers (1992) na poslední místo tracklistu (živá verze vznikla v roce 2008). Její úvod je death metalová tancovačka a po předchozích dvou skladbách přichází poměrně rychlý návrat do reality, navíc podpořený hutným growlem, který odsouvá předešlý čistý, téměř mateřský hlas kamsi do pozadí. Vývoj skladby postupně přejde do doomových pasáží, ale změn tempa je víc, tak jak to v ranných death / doomových začátcích kázaly dobré mravy.

 

Z tohoto pohledu mi vložení živé skladby z ranného období přijde mírně nešťastné, těžko tak rychle převracet vytvořenou atmosféru a poslech se mi zbytečně komplikuje. Přesto Bring Me Victory nepůsobí vůbec špatně a řekl bych, že nejen oddaní fanoušci si přijdou na své, dají-li nahrávce prostor. Pozadí vzniku podobných desek řešit nechci.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky