Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nevěsty se nám neustále vyvíjí. Poslední počin Evinta byl přijat velice, velice rozporuplně. Méně negativně avšak nepříliš slavně byl přijat i předchůdce For Lies I Sire. Toto album z roku 2009 bude dnes vzpomínanou neaktuální deskou.

Nutno předeslat, že návrat houslí do hudby byl dobrý tah. Dodnes totiž nějak nemůžu rozkousat slupku alba A Line Of Deathless Kings. Návrat jemného hlásku tohoto strunného nástroje mi tak příjemně zavoněl a zahřál u srdce. Přesto z předchozího počinu nahrávka tak trochu vychází. Ostatně slyšet lze i vliv jiných starších děl z poměrně bohaté diskografie My Dying Bride. Kapela učinila několik úkroků zpátky ovšem ani jednou neklopýtla a nesnažila se stanout na otisknutých šlépějích jejich vlastní tvorby. Album proto zní zase trošku odlišněji. My Dying Bride umí dát do své hudby srdce, ať už natočí cokoliv (viz chladně přijatá procenta, která rozděluji fanoušky na dva tábory). For Lies I Sire je tak trochu cítit závanem The Dreadful Hours i když stále zní svěže a moderně. Je to zkrátka osobitý vývoj, který se příliš neohlíží zpět. Nemá proč. Nikdo už přece snad ani nečeká další The Angel And The Dark River. 

V době, kdy For Lies I Sire vyšlo, jsem z něj byl lehce odvařený. Tuze se mi líbilo a řadil jsem jej po bok mých oblíbených nahrávek tohoto tělesa. Postupem času kouzla a krásy ubývalo rychleji, než jsem si dokázal kdy představit. Nahrávka nespadla nikterak hluboko, jelikož to jsou stále nevěsty, které snad nikdy nenatočili nic průměrného, natož pak slabého, ale zůstala viset kdesi nad lehkým nadprůměrem a jen s pár metrovým odstupem se dívá na záda svým předchůdcům. Mám rád Aaronův hlas a jeho variace. Zde si se svým vokálem opět pěkně vyhrál a dal tak vyniknout svému procítěnému hlubokému až recitování a naopak nechal energii vyprchat v divokých murmurech nebo growlech, či jak se tyhlety divy jmenují. Ano, nevěsty ukazují zkrátka spousty svých pozitiv a trumfů ovšem snad nedopatřením nezamíchaly do kotlíku špetku trvanlivosti prvního dojmu. Alespoň mého prvního dojmu. 

Vše se líně rozhýbe už po pár vteřinách. Chvílemi, v těch tajemnějších chmurnějších plochách, mi probleskne hlavou vzpomínka na vynikající opus Songs Of Darkness, Words Of Light. Ne na dlouho, aby se mi nedostavil pocit vykrádání sebe sama. Jen takové milé připomenutí. Ze snivé a melancholické nálady značně vyruší hitovka tohoto alba Bring Me Victory. Skladba plná zvratů a nádherných kytarových kudrlinek. Po této skladbě si posluchače hudba opět omotá, tak jak si žádá jen ona. K slyšení se tak nabízejí podivuhodné vsuvky a zvuky, jakým je třeba jakési kopání hrobu, či co v sedmé věci Santuario Di Sangue. Ale aby toho snění nebylo až příliš, tak v osmé skladbě A Chapter In Loathingna posluchače vybafne tvrdý death black. První vteřiny této skladby jsou opravdu drsné i hlas se změní k obrazu jinému – děsivému. Ovšem tento výjev netrvá dlouho a je zapuzen poslední skladbou. Ta už svou káru (rakev) do táhne zas o kus dále až k samotnému konci alba.

Na desce tak kapela v rychlosti prolétne své umění, kterým po léta zahrnuje svět. Není to žádný výběr toho nejlepšího a odvar silnějších momentů. Jsou to vybraná zrna od plev. Co dodat, líbí se mi to.