Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ani v dnešní době nejeví Umírající nevěsta známky uzdravení a pořád prožívá finální utrpení s noblesou sobě vlastní. Co album, to perfektní sbírka prvotřídního doom metalu ostrovního střihu, jemuž až na pár malých (i větších) experimentů zůstává kapela věrná až za hrob.

Album z roku 2004 patří dle mého názoru k tomu úplně nejlepšímu, co My Dying Bride za celou kariéru natočili. Velice kompaktní deska, která nemá jedinou slabinu, pouze vynikající skladby zabalené do prvotřídního zvukového obalu. Album neposlouchám stabilně, ale kdykoli se k němu vrátím, tak zažívám nevšední a intenzivní stavy. Zpěvák Aaron se zde ve všech skladbách opět překonává a odkrývá další ze svých vokálních možností, temné varhanní hradby (např. v „The Wreckage of My Flesh“) vybízejí k prohlídce nejbližšího temného kostela (pokud možno v sychravém podvečeru) a pekelná ambientní vsuvka v „And My Fury Stands Ready“ ruku v ruce s nápaditým pohráváním si s frekvencemi kytar spaluje všechny pochyby o tom, že po smrti už není vůbec nic. Balada „My Wine in Silence“ slouží jako lekce z efektivity, jak se má správně pracovat s jednoduchostí, aby to člověka nenávratně roztrhalo na kusy. Asi tak 3-riffová záležitost s přímočarým textem, který Aaron svým apatickým způsobem odříkává jako mantru, přičemž žiletka na zápěstí je čím dál více neposedná, otevírá staré rány v duši a okna výškových budov od třetího patra nahoru. Neuvěřitelně silná záležitost. Ve skladbě „The Blue Lotus“ pak Aaron znovu naplno dokazuje, že je ve výtečné formě a jeho procítěný vokál tahá posluchačovu duši z těla ušima ven. Kytary mají sytý a pořádný heavy zvuk a prezentují se neobyčejnými riffy, které z každé skladby dělají samostatnou kapitolu zapadající do celku. Náznaky dosud neslyšeného optimismu lze zpozorovat v „The Prize of Beauty“, která v závěru nastavuje poněkud přívětivější tvář, než na jakou jsme u těchto těžkotonážních zoufalců zvyklí. Ale je to jen záblesk, jinak je obloha stabilně zatažená a deprese trvalá.

Účinek kompozic a jejich atmosféry je však stejně jako u všech ostatních alb kapely (a stylově spřízněných spolků rovněž) převážně katarzní a dosud jsem neměl problém udržet své tělo od ostří kuchyňského nože v bezpečné vzdálenosti. Poslech tohoto alba představuje zejména díky jeho celistvosti, nápaditosti a silné citové vodivosti exkurzi do jiného světa, který má sílu vyvolat a vysát negativní emoce (vyjma těch agresivních způsobujících vztek, nenávist apod. - to si radši pusťte nějaký grind haha!) z člověka, který je schopen naladit se na podobnou vlnu. Hustota výborných nápadů pak přirozeně udržuje posluchačovu pozornost na dostatečné hodnotě a dopad desky má tedy maximální sílu.