Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
My Dying Bride - The Manuscript (EP)

My Dying BrideThe Manuscript (EP)

Garmfrost25.6.2013
Zdroj: Mp3
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: Umírající nevěsta je s přibývajícím věkem pracovitější a pracovitější. Já bych si ale raději počkal déle a na silnější materiál.

Budoucí vdovci po umírající nevěstě nijak nelení a jejich smutek jim není překážkou v tvorbě dalších a dalších kompozic. Ještě mi nevychladla věž z přehrávání loňského alba „A Map of All Our Failures“ a už tady máme nové EP „The Manuscript“. Nejedná se o žádnou vatu, předělávky, hity z jejich dlouhohrajících desek. Stejně jako EP „The Barghest o Whitby“ si jde nová mini-deska svojí cestou. Výraz mini asi není na místě, protože se rozprostírá na bezmála půl hodinové ploše. Což jiným stačí na regulérní řadovku.

 

Jakkoliv se „The Manuscript“ otírá o „A Map...“, písně na tomto ípíčku mají tolik energie a melodických zajímavostí, co zmíněná „A Map...“ postrádá. Ostatně se to podle mě už stalo poslední dobou zvykem, že MDB na EP znějí lépe než na full-lenght deskách. Čím to?

 

Úvodní a titulní věc „The Manuscript“ je nádherná záležitost s tklivými houslemi jako z dob Anděla a temné řeky. Melancholie doslova cáká z každého ukápnutí Aaronových slz. Tato píseň je jako báseň s obrovskou hloubkou. Dočkáme se i akustických kytar v závěru, které onu silnou atmosféru pěkně dokreslí. Následující „Vår gud över er“ je plná zloby a agrese. Aaron se v ní rozeřve pěkně naštvaně. Přitom ale tento song není žádný extrém, kytary jsou spíše hard rockového charakteru, jen ostře nazvučené. Shaun se zde vydovádí s kopákama a stejně tak vás zároveň zabaví odlehčenými rytmy. V tomhle bicmenovi našli MDB velice schopného a variabilního umělce. Už jsem zaznamenal oslavy tohoto songu, jakože návratu někam, kde se už dávno MDB nepohybují. K tomu, myslím, mají současní „Brajdi“ daleko, schází jim už ona epičnost a hloubka. Nicméně i tak mi udělali velkou radost.

 

Třetí „A Pale Shroud of Longing“ trochu ztrácí dech. Stačilo jen ždibec a tato píseň by byla ohromná. Je tichá, smutná a hodně se podobá právě poslední řadovce se vším, ať už kladným či záporným. Aaron se zde mohl víc vydovádět, takhle není ve svém žalu tolik uvěřitelný. Jakoby se jednalo o smutek z malé výplaty než o bledý rubáš touhy. Když vyšeptává svoje chmury, cítím jeho básnický um na sto procent, jen bych ale chtěl, kdyby se té písni dalo něco, co by ji dodalo trochu švihu předešlých skladeb. Závěr patří křehké „Only Tears to Replace her With“. Aaron pouze recituje, ale to on umí ze všeho nejlíp. Když si vzpomenu na Evintu, přeběhne mi po hřbetu vždycky mráz. Je to tichá píseň ze sfér „For my Fallen Angel“ a „Sear Me“. Jen tedy opět bez té osudovosti, která tak slušela umírajícím v dávných časech.

 

Shrnutě bych asi řekl, že v rámci poslední tvorby patří „The Manuscript“ k tomu nejlepšímu. Když se ale ohlédneme nad celou diskografií, cítíme jasně, že by MDB opravdu prospěla pauza k nadechnutí, protože dech jim evidentně dochází.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

-krusty- / 25.6.13 23:31odpovědět

Každopádně hodně povedené mini. U poslední řadovky jsem zííííval nudou, u tohoto EP kupodivu ne. A myslím, že to není pouze délkou nahrávky...

Jirka D. / 25.6.13 7:38odpovědět

Chtělo by to pauzu a na další desku pořádný nádech. Klidně si tři čtyři roky počkám, žádný spěch.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky