Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mythopoeia - Magie

MythopoeiaMagie

Bhut22.1.2026
Zdroj: CD //dar od vydavatele
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Znenadání přišlo zjevení. Těleso jež se zdálo býti dávno neživé. Nadešel čas transformace do nového bytí. Magický kolovrat roztočil své umění.

Kapely typu Mythopoeia dávají ochutnat svým fanouškům hořkost toku času, neboť jejich návraty na scénu – či jen lehoučké připomenutí nějakou reedicí – bývají obvykle děleny propastnou vzdáleností od poslední viditelné aktivity. Když to zaoblíme pouze na zářezy v podobě studiových desek, a tím pádem na nesmazatelné vrypy do toku dějin hudebních světů (ostatně archivy hovoří především o nahrávkách), zjistíme, že od posledního počinu uteklo bratru čtyřiadvacet let. Mohu se optimisticky domnívat, že někteří čtenáři těchto řádků ještě nebyli na světě, když kapela mávala zeleným dubovým listem. Tedy v době, kdy byla nahrávka The Golden Leaf Of Oak aktuální.


Novinka nese jméno Magie, nebo chcete-li M A G I E, a tak nějak se domnívám, že za jejím zrodem stojí především iniciativa mistra Asury, ve své době vystupujícího pod titulem Asura Godwar Gorgon’s Ray. Skrze vydavatele HellStorm Productions tak máme k dispozici novou dávku tajuplných doomových skladeb.


Pokud v paměti pátráte po tom, jak vlastně zněla podoba svérázné doommetalové kapely, pak vám snad trochu napovím: šlo o poměrně rozmanitý a melodicky košatý doom metal s typickou příměsí deathu, který se s nástupem nového tisíciletí těšil značné oblibě. Jistě potěší, že tento žánr – a v našem případě i nahrávka – přečkal nástrahy stáří, zůstal vcelku svěží a dokáže oslovit i nyní. Respektive mám ten dojem a doufám, že nejde o pocit podepřený nostalgií, vzpomínkami a oním srdceryvným balastem, který nás nutí si myslet, že dříve bylo lépe. V některých ohledech jistě ano, ale proč se k tomu křečovitě upínat?


Ale vraťme se zpět. Nuže, pokud si pustíte hudbu zlatého listu a bezprostředně poté novou magickou porci, čeká vás jistě překvapení. Hudba jakoby navazovala, ale zároveň jde o zcela nový směr. Lépe řečeno – doom metal, který je nyní k mání, má odlišné odstíny a rozdílné atributy. Tam, kde v minulosti atmosféru vykresloval klávesový melodický děj v kontrastu s patřičně chorobným hlasem chmurné a vláčné deklamace, stojí dnes mnohem zádumčivější a vážnější monolit, který přesto dokáže tu a tam problesknout „veselejší“ barvou motivu. Ostré a svižné metalové základy někdejších písní jsou rázem zpomaleny na téměř funeral doomové tempo, čímž hudba získává prakticky zcela jiné vlastnosti. Portfolio Mythopoeia je obohaceno, rozšířeno a zajímavě navázáno. Líbí se mi, že kapela nenapojila vazbu hned stejným, či přinejmenším velmi podobným výrazivem. Jde tak o novou kapitolu, ba přímo o novou knihu. Přesto tu zůstávají styčné prvky vesměs zakořeněné.

 


Neodpustím si malé rýpnutí, o které se zkrátka musím podělit. No… rýpnutí – je to prostě jen můj pohled na věc a další názor. Nuže: postřehl jsem nadšení a pozitivní ohlas, které způsobila první velká nahrávka Two Suns kapely Colosalist. Příjemné pocity pramenily ze vzpomínek na dávné nahrávky Silent Stream Of Godless Elegy a podobně. Mno, album jsem také slyšel, vcelku se mi i líbilo, ale nějak jsem nedokázal překousnout jeho výraz, který mi nepřišel svěží a aktuální. Jako by se vykopalo několik starších nedodělků a ty se podařilo zrestaurovat v okázalé monumenty, jež však kromě obdivu k historii nenabízejí výraznější soudobý vjem. A právě toto muzejní dýchání a smysl pro archeologii u novinky Mythopoeia necítím – jakkoli jde občas i tentokrát o dávno zapadlé artefakty, které dostávají nové fasády.


Magie je album dělající čest svému názvu. Je plné tajuplných tónů, zastřených tajemství a ukrytých nebezpečenství. Funeral-doomové tempo okřídlené mystickou aurou mi tu a tam připomíná ambientní plochy podmanivých skvostů Lamia Vox. Jsou to drobné chvíle, ale o to výrazněji vyčnívají. Pomalé vokální vyprávění má rozměr hlubinný a kouzelnický. Jde možná o otřepaná fantasy témata, ale mám pocit, že jsou zde uchopena dobře a funkčně.


Ostatně celé album tvoří jakýsi příběh mága, který se celý život učí užívat tajuplné síly a vědění, používá roztodivné a neznalému člověku zapovězené pomůcky, aby nakonec došel nevyhnutelného konce, jenž však vnímá jako finální splynutí s přírodou, jejíž umění a tajemství po celý život využíval. Vzhledem k takto nastavenému příběhu se občas nevyhneme ani folklorním prvkům v hudbě, které poslech vytrhnou z propastných hlubin a okysličí jej svitem veselejších melodií. Podtrhnout se však skutečně musí celkový magický výraz nahrávky, což bylo – pokud to chápu správně – jejím hlavním účelem.


Možná to zní podivně, protože spirituální otázky nejsou zrovna aktuálním trendem a celek má lehce pohádkový odér, ale pro účel konceptu a celé nahrávky je vše podáno, řekl bych, velmi přesvědčivě a pěkně. Přesto mi deska nepřijde jako vyloženě silný materiál a záhadnostmi prostoupené dílo. K absolutnu jí několik bodů přece jen chybí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky