Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Naat - Naat

NaatNaat

Jirka D.11.2.2017
Zdroj: mp3 (192 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Evolve Blues R222 / Sennheiser HD 202
VERDIKT: Instrumentální post-metal lze snadno vyčerpat, ale nových kapel se přesto objevuje dost. Debutní deska Naat pak patří k těm lepším, které se v rámci žánru urodily v nedávné době.

Mladá italská krev. Anebo ani ne tak mladá, jako nová. Kapela Naat vznikla v roce 2014, ale za jejím zrodem stojí členové Antea, Lilium či Stone Smokers, tedy členové více méně rockových kapel směřujících svůj výraz plus mínus k stoneru a současným zvukovým trendům. Naat na to jdou ale jinak, instrumentálně, trochu krkolomně, ale stále současně. Znáte Lento? Tak někde tam hledejte počátek toho všeho.

 

Naat band

 

V promo materiálech jsou Naat doporučováni právě fanouškům Lento, v závěsu pak Rosetta a Cult of Luna, což je ale trochu mimo. Členitost a atmosféru muziky zmíněných Švédů tady nenajdete, na to se tenhle italský kvartet drží příliš při zemi. Kytary se ani tak nesnaží o velké věci, jako o neustálý nátlak na posluchače, kterému by vzdušnost a lehkost dávala příliš velký prostor. Naat v tomto ohledu působí hodně nekompromisně, nátlakově a bezohledně. Ostatně ani Lento si mnoho servítek nikdy nebrali, možná proto ta podoba.

 

Naat v úvodu desky připomínají utrženou lavinu a všechny velké fígle nechávají stranou. A ty malé staví na okraj. Vyhrávek je pár, lehká disharmonie tlačí neustále a prostor pro vzdušnější kompromisy se hledá těžko. Je tam, ale není ho moc. První dvě skladby přesahují 13 minut a Naat dobře ví, že všeho přespříliš škodí. Trojka Temo představuje odpočinkové intermezzo na vlnách snů a podobnou úlohu plní i pětka Bromo, která umožňuje koncentraci sil na závěrečných 17 minut. Ty poměrně zručně balancují mezi zvukovou deprivací a lehce rozehrávaným kytarovým vánkem (v první polovině Dancalia), ale ani tím nesměřují k snadné přístupnosti. Ne, Naat nehrají hezké písničky a jsou si toho dobře vědomi.

 

 

Limity nahozeného scénáře jsou, nebudeme si tvrdit opak. Jednak už samotné mantinely, které si kapela vymezila, jsou docela úzké a hrací plocha malá, takže sehrát rozmáchlou partii není kde. Lze jako posluchač zvládnout těch třiačtyřicet minut. Lze všechno zvládnout u první desky a lze z toho mít i radost. Ale pochybnost, kam se to celé posune příště (a zda vůbec), je naprosto namístě. Pochybnosti jsou naléhavější o to víc, že už na debutním albu lze nabýt pocitu jistého opakování a omezené palety použitých barev (především v T’mor Sha), což opět směřuje k samotné definici žánru, ale dost možná i ke kompozičním kvalitám kapely.

 

Navzdory pochybnostem je ale eponymní debut Naat velmi slušnou žánrovou desku, z níž je slyšet muzikantská zkušenost a jasná hudební myšlenka. Omezení jsou jasná a daná a jejich váhu si každý musíte přiřadit sám.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky