Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pokud je vám nad třicet, žijete ve městě, nemáte děti, ale zato hrajete ve čtyřech kapelách, před osmi lety vám vyšla báseň ve sbírce vydané nakladatelstvím Host, spoluorganizujete klubové eventy svým kamarádům, jednou za dva roky přispějete kulturním článkem do A2, byli jste taky v rozhovoru na rádiu Wave a abyste to všechno uživili, vyděláváte si jako senior marketing analytist pro korporát, který stojí za 0,3% uhlíkové stopy na této planetě, vznikl o vás již před nějakou dobou umělecký směr, který jsem si pojmenoval mileniál-core. Ten často s věrohodnou hořkostí referuje o těch postupných ústupcích od radikálních pozic, časem poztrácených "skutečných" známostech, zato však získaných každodenních selháních a sebedestruktivních explozích. Jedním z jeho specifik je například obsahová orientace téměř čistě na muže, kteří v něm bloudí po dystopických krajinách pozdního kapitalismu a neúspěšně pátrají po své roli. Jiným pak, že ve své vyčerpané rezignovanosti se projekty spadající pod tento žánr naštěstí nepokouší o nějakou formální vzletnost či vykoupení a naopak jejich díla zasahují bezelstnou přímočarostí a bolestivou upřímností. Nadnárodní obrození je jedním z jeho typických zástupců. 

Tenhle obskurní elektro-punkový projekt se k mně dostal skrze jednu jeho třetinu, totiž Martina Zikána, což je jeden z takových těch známých, se kterými se vidíte dvakrát za rok, strašně se zlískáte, navzájem si pochválíte svoje práce, články, desky a obecně aktivity, načež si to druhý den nepamatujete a za šest měsíců si to tak pochválíte znovu. Když mi od něj přišla zpráva, zdali bych nezrecenzoval poslední desku kapely, které je členem, byl jsem polichocen, ale abych neztratil dekórum, odepsal jsem něco jakože se na ní rád podívám, ale nic neslibuju, protože toho mám docela dost a pak jsem se otočil na druhý bok. Ano, přesně o tom je mileniál-core. 

A když mi pod oknama mládež zpívá
Nevolám fízly
A zpívám s nima
Abych si dokázal, že jsem furt mladej
Abych si dokázal, že nezkazím zábavu
Abych si dokázal, že jsem furt stejnej
Abych to všem kolem dokázal

Jestli potřebujete návod k obsahové stránce alba, tak vám můžu slíbit, že na jeho přebalu je naprosto všechno, co je uvnitř. Další kolo špatnejch panáčků nabízenejch dobrý čtyři otoče od chvíle, kdy jste všem říkali "dobře, ale teď už fakt poslední". Podezřelá hajtra mávající vzteklejma dudama vašim směrem. Sfrčenej investor zvoucí vás na hajzl, protože ještě nedopověděl ten svůj plán na opravdovej undergroundovej festival. Životem zevnitř vyžraný hospodský s aprobací na ohřátí smažáku v mikrovlnce točící zbytečný nadmíráky za 49,- Zavíračka až za dvě hodiny, ale za tři jste slíbili, že budete ve zkušebně a minulý týden jste tu zkoušku už dvakrát zrušili. Pokud bychom brali výjev na přebalu nahrávky jako trailer na to, co se skrývá uvnitř (jako například když přebal desky od kapely Amon Amarth vyjevoval válečníka rozhánějícího se mečem proti Zeměkouli a na desce pak byl skutečně song Versus the World), nemusí se posluchač bát, že by zde byl podveden. 

Když píšu přebal a uvnitř, mluvím obrazně, protože album nevyšlo na žádném fyzickém nosiči a dostupné je akorát free-for-all na Bandcampu, kdy si sami můžete zvolit výši vstupného. Ale nemá smysl jim posílat moc peněz. Stačí se zaposlouchat do textů a víte hned, za co by je vyházeli. Nadnárodní obrození jsou součástí punkové vlny, kde ale onen pojem punk není návodem k tomu, jak by měla deska hudebně znít, ale spíše jaký z ní máte pocit. Je věrohodně nasraná, nespokojená, pouliční, uchlastaná a ztroskotaná. Ačkoli na ní slyšíte reálnou kytaru i basu, a beaty se snaží často napodobovat reálné bicí, prim tady má sympaticky primitivní elektronika, která místo toho, aby se předváděla, tak ví, jak správně podložit navztekaný frázování, aby mělo co nejsilnější dopad. Jeden příklad za všechny je v písni Karel, kde to prostý opření loktem o klávesy při první strofě "lidi na koksu toho hodně nakecaj" dodá naprosto příkladnou dramatičnost celému tomu tématu, které mi naštěstí nic neříká. 

Žiju ve světě, kde se všechno mění, tak to nějak přežiju

Ale oni ne – je jim padesát a ví piču

Vychovali čtyři děti a ty jsou teďka všechny trans, ty čůráku

A ty jsi v transu, ty čůráku

Pro celej tenhle propíranej uměleckej segment je typická ironie v tom, jak se hudební skočnost spojuje s tím obsahovým zmarem. Se skřivenym úsměvem si poskakujeme na hybný rytmy, do kterých zní texty potvrzující naše nejhorší předsudky o nás samých. Slyšet o tom, jak lístek mám koupenej, ale tu kapelu jsem už stejně slyšel, tak spíš chci venku kecat na cigáru nebo, že všechno je dobrý, když to popřeš, není příjemný a občas jsem měl z desky pocit až osobního útoku. Do toho ale je to hudebně rozjančený jak devadesátkový Mindless Self Indulgence a u některých tracků se už v půlce těšíte, jak si je po dohrání pustíte znovu.

Martin Zikán jednou ve svém podcastu říkal, že dobrej punkovej koncert má skončit v momentě, kdy ty máš chtít ještě. Této mantry se drží i deska, která dohromady nemá ani půl hodinu, a to i včetně intra a intermezza, kterými jsou naprosto bravurně nastříhané úseky z různých seriálů, pořadů, podcastů a rozhovorů se všemožnými debily. Součástí stopáže je pak za mě neslabší píseň celé desky Očišťování, která působí jakože opustila prostory zkušebny kolem čtvrté ranní jenom skrze nějakou byrokratickou chybu, ale pak jsem zjistil, že se jedná o cover sedmdesátkovýho androše DG 307, což naprosto sedí. Co bych ale za sebe určitě vytkl, je do pozadí stažená kytara, u které bych si přál, aby přořezala vzduch častěji a výrazněji. Vždycky si to uvědomím, když dostane na chviličku prostor k nadechnutí před výmluvným epilogem písně Nazdar debile a potažmo celého alba. Tam si totiž zas a znovu připomenu, jak hudebně blízko má Nadnárodní obrození k mé oblíbené a zaniklé tuzemské kapele Kazety, kde se ty struny s elektronikou doplňovaly v příkladné harmonii. Obecně ale platí, že pokud je Gagarin na vás příliš uřvaný, poslední Post-hudba příliš smířlivá a Mutanti hledaj východisko příliš debilní, měli byste zkusit F. L. Vzteka.