Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Říká se, že darovanému koni se nemá hledět na zuby, a tak trochu váhám, jak se k tomu postavit v případě tohoto céda, které jsem zcela naslepo vzal na recenzi od redakčního kolegy. Nahema. Znáte je? Já jsem o nich doposud neslyšel nic, což může být dáno mou léty vypěstovanou ostražitostí vůči domácí podzemní metalové scéně, nebo taky jednoduše leností hledat cokoliv nového. Možná že to znáte sami – najít jeden klenot znamená prohrabat se hromadou nezajímavého balastu, což vás na začátku může docela bavit, může vás to bavit několik roků, ale časem vás to semele.

Kam zařadit tuhle kapelu? Soudě podle několika poslechů bych se nerad přikláněl k hraničním verdiktům, protože deska Následuj pastýře není ani průšvih, ani vysloveně skvělé album, a lze na ní najít klady i zápory v různé míře zásadní a určující.

Kapela Nahema podle metalové encyklopedie existuje od roku 2013 a teprve po pěti letech vydala své první eponymní EP, a to rovnou na 7“ vinylu. Čtyři skladby, černobílý obal, label Support Underground. Aktuální nahrávka má skladeb pět, při dvaceti minutách času jde rovněž o EP, pro tentokrát vydané na potištěném CD-R s jednoduchým papírovým přebalem, jehož grafika titulní i vnitřní je čistý underground. Budiž. Nad motivem (anti)křesťansky laděného obrázku nepátrám a jeho vztah k obsahu desky mi uniká. Naproti tomu texty neunikají nikam, protože Nahema se nebojí textovat česky a vzhledem k tomu, že vokalista nedisponuje žádným ultra-kanálním projevem, jde mu pěkně rozumět. Kombinace textů sociálně-kritických a textů o osobní svobodě a integritě jedince byla sice napsána už velká hromada, nicméně potěšit umí vždycky a asi nikdy neztratí nic na své aktuálnosti a naléhavosti. Což se daří i tentokrát, byť se o žádný stylistický klenot rozhodně nejedná.

Hudebně Nahema hrají poměrně rychlý death metal s velmi, ale opravdu velmi hutným zvukem, který vás po odehrání celé pětice skladeb poznamená šuměním v uších. Ano, po nějakém čase se vracím do Davosu a Otynovi, který podobně laděné mastery pro domácí podzemí produkuje často a rád, což rozhodně neznamená, že si je často a rád dopřávám. Právě naopak. Míra zkreslení je přímo děsná a poslouchat něco podobného dlouhodobě znamená koledovat si o zdravotní potíže.

Dvacet minut je ale při nízkém volume snesitelných, na čemž se rovnou měrou podílí i vlastní hudba Nahema, která se vyhýbá všem přešlapům a na takto krátké ploše funguje jako robustní buldozér hrnoucí vše okolo – konzistentně a nekompromisně (zkuste ukázku). Zajímavostí je kromě dost rychlého tempa (na takto hutný death metal) i blackmetalově vedená kytara, která by při jiném ladění a s použitím jiných efektů mohla klidně řezat v černém žánru. V tomto ohledu mě vlastně ani nepřekvapila informace, že personálně je Nahema spřízněná právě přes kytaristu s již neexistujícími Tomorrow’s Hell, které jsem zachytil v roce 2013 na splitu s Tummo. Mimochodem už tehdy si ten vinyl nekoupil právě kvůli zvuku, takže některé věci se nemění ani po letech.

Celkově nejde v případě tohoto EP o žádný průšvih, i když o skutečnou hudební myšlenku člověk nezakopne a představa poslouchat podobnou produkci delší čas mě pocitem nadšení zdaleka nenaplňuje. Obecně jsou skladby šité podle podobného až stejného mustru a co funguje dobře jako krátká energická jízda, by na ploše dlouhohrající desky mohlo narazit na hranici snesitelnosti. K tomu by Nahema musela přijít s něčím navíc, než jen se staroškolsky znějícím death metalem, kterého bylo v podobných odstínech nahráno už víc než dost. Limity a hranice jsou zatím docela těsné.