Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nahum - Old World Dead

NahumOld World Dead

Sorgh2.3.2026
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: Nahum na své novince dokazují nehynoucí energii. Jednoduché a úderné pecky skalpují zbytky toho, co vám na hlavě zůstalo po předchozích albech.

Svíravý pocit, který nese nejistota a hroutící se modly. Neklid současného světa je všudypřítomný a působí na každého z nás. Čím dál víc je nutné relaxovat a hledat útěchu v hezkých věcech a zážitcích. V porovnání s nehezkou realitou může být i cédéčko napěchované těžkými tématy příjemným odpočinkem.

 

Kapela Nahum, která už dávno patří k pevným kořenům domácího metalového záhonu, je synonymem tvrdého a nekompromisního reakcionářství na problémy naší doby. Po pravidelném přísunu kvalitních alb, které přicházely během let 2012 až 2019, jsme se museli smířit s delší odmlkou, kterou ukončilo aktuální album z 25. prosince nazvané Old World Dead. Jeho katastrofický, tísnivý obal přiznává, že lidstvo je stále stejně nepoučitelné a chaos dál vládne světu. 


Apokalyptický death metal se zdá být nejlepším způsobem, jak se s danou tématikou popasovat. Old World Dead je jasná a úderná jako reportáž z válečné zóny. Celé album vyznává přímočarost, ze které jako výhonky každou chvíli unikají kvílivá sóla typická pro tento styl death metalu. Nikdo si nehraje na velkou ligu diplomacie nebo na zákulisní pikle. Argumenty každé kapitoly jsou nám předkládány na rovinu, co skladba, to rázné tnutí do řeznického špalku a s ním další prst na zemi. Síla riffů je významným hráčem na kolbišti a tuším v ní největší sílu kapely spolu se zvukem, který nese úderné mlátičky skromné na melodie, ale s devastující silou. Ani na téhle desce nejde popřít vliv thrash metalu, který se projevuje v ostrém, někdy až pankáčském zvuku kytar štěkajících jako hárající feny. Tyto nakažené pasáže jsou obranou proti případné sevřenosti smtícího kovu.

 

I když je celé album převážně nekompromisní mlátičkou, v některých pasážích z něj sálá i přiměřená atmosféra. Valnou měrou se o ni zasloužila častá intra, která otvírají hned několik skladeb. Hodně orchestrální, ne příliš dlouhá, tak akorát. V hlubinách skladeb se pak objevují temná místa ve volnějším tempu, kde se zárodkům atmosféry daří udržet taktéž. Nejvíc se z většinového formátu skladeb vymyká Mantra. V ní kapela vsadila na pomalé, houpavé tempo, které temnému poselství prospívá. Vnímavý posluchač by mohl oslnit společnost poznámkou o jisté podobě s blackmetalovými titány. 

 

Nahum se s novým albem rozhodli neopouštět dosažené mety a pokračovat na této úrovni. Slyšíme starou, neurvalou, deathmetalovou školu, která ignoruje moderní složitosti či nepochopitelné struktury skladeb. Jasně čitelné a nezáludné kompozice můžou být pro někoho fádním produktem, jiný ocení energii a lehkost, s jakou se s albem ztotožní. Já s ním problém nemám. Kvalit a devastující síly mého oblíbeného Within Destruction sice nedosahuje, ale nejde se zdokonalovat donekonečna.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky