Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
NAÏVE - Illuminatis

NAÏVEIlluminatis

Sorgh18.4.2014
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Stačil jeden pohled na úžasný obal a byl jsem jasnej a zralej jako malina. Decentní logo chránící žraloka před únikem z interiéru už jen dopnulo tětivu mého zájmu k prasknutí.

Francouzská kapela NAÏVE se zaměřuje na skupinu posluchačů, kteří se nebojí experimentální medicíny v oborech elektroniky a rocku. Tyto styly k sobě nemají daleko, což už potvrdila celá řada nahrávek. A i když osobně si moderní efekty a elektrické impulsy ordinuji jen v přiměřené míře, tady se větším dávkám nebráním. Snad proto, že výsledkem je slušivá dávka depresivních nálad, jaké nacházím na sporadických trip-hopových výletech. Ale že to není jen černé, za to můžeme děkovat dravému, metalovému základu, který víří hladinu a stahuje vše do jednoho kola. Metal, již zmíněný trip-hop a elektronika, všechny tyto elementy se přirozeně slévají v mocný zážitek, až to pěkné není. Tedy je, ale nějak podobně se to říká.

Hudební cesta Illuminatist je nenásilná, zcela prostá krkolomnosti nebo nesrozumitelného spojování odlišností. Ke všem změnám dochází zcela přirozeně, ale v manuálu byste našli doporučení ohledně dostatku času, který je třeba k plynulému prostoupení všech přechodů a spojů, a k následnému vychutnání. Album ukazuje tvář, která se jen tak nezapomíná, ale zároveň je těžké si ji na povel vybavit. Výrazné rysy, které se mění od minuty, vadnou stejně snadno, jako náhle získávají na tvrdosti a stávají se nepřístupnými. Tak se to má se vším a je dobré se na to připravit. Náladovost obléká kabát normálnosti, co je chvíli nepřístupné až k slzám, se znenadání mění ve výraz sympatií a teplý úsměv. Jemné a pomalu tekoucí meandry nápadů se mění v hřmící metalové riffy už v prvním dějství a nechávají otevřená vrátka pro ty, kteří cítí, že by později mohli litovat „promarněného“ času.

 

 

Kombinace, variace, polojasná zábava současnosti. Tvrdý kytarový katr střídající zasmušilou náladu s decentním doprovodem sporých úderů bubnů působí atraktivně. Po prvním poslechu se stává nepostradatelnou i výrazná elektronická výplň, na kterou nesedí žádná šablona. Její umístění řídí jen cit tvůrce, někde patří do základního obsazení scény, jinde jen dotváří vyvolaný dojem a zůstává ve stínu silnějších elementů. Brzy jsem se s ní sžil stejně jako s řadou podivných zvuků, které krášlí probíhající tok hudby jako tajemná diakritika cizí řeči.


Právě elektronické pasáže dávají největší prostor fantazii. Něco otevírají, ale co bude následovat, je ještě dlouho zahaleno v oparu nejasných představ. Krásným příkladem je jemná Luna Militis. Z šumu, elektronického tlukotu benigní arytmie a kvákání digitálních žab se rozvíjí jemná, posmutnělá skladba, která přes poměrně skromné složení nabízí řadu pocitů a snů. I v ní se zapojí rázné kytary a písni dodají nečekaný šmrnc. Zhruba v polovině je to fakt hustá řežba a album se od základu mění.

 

A o tom to celé je. Užít si širokou škálu tvrdých, metalových názorů stejně jako jemné stíny nahodilých myšlenek. Přechodů mezi nimi si kupodivu mnohdy ani nevšimete.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 28.4.14 21:20odpovědět

Deska nesporných kvalit, znějící velmi zajímavě. Onen trip-hop jsem na ní téměř nenašel, vyskytuje se na ní spíše jeho pochmurná atmosféra, která je jednou z definic tohoto stylu. Díky za výborný tip, hodně netradiční dílo.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky