Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Francouzská kapela NAÏVE se zaměřuje na skupinu posluchačů, kteří se nebojí experimentální medicíny v oborech elektroniky a rocku. Tyto styly k sobě nemají daleko, což už potvrdila celá řada nahrávek. A i když osobně si moderní efekty a elektrické impulsy ordinuji jen v přiměřené míře, tady se větším dávkám nebráním. Snad proto, že výsledkem je slušivá dávka depresivních nálad, jaké nacházím na sporadických trip-hopových výletech. Ale že to není jen černé, za to můžeme děkovat dravému, metalovému základu, který víří hladinu a stahuje vše do jednoho kola. Metal, již zmíněný trip-hop a elektronika, všechny tyto elementy se přirozeně slévají v mocný zážitek, až to pěkné není. Tedy je, ale nějak podobně se to říká.

Hudební cesta Illuminatist je nenásilná, zcela prostá krkolomnosti nebo nesrozumitelného spojování odlišností. Ke všem změnám dochází zcela přirozeně, ale v manuálu byste našli doporučení ohledně dostatku času, který je třeba k plynulému prostoupení všech přechodů a spojů, a k následnému vychutnání. Album ukazuje tvář, která se jen tak nezapomíná, ale zároveň je těžké si ji na povel vybavit. Výrazné rysy, které se mění od minuty, vadnou stejně snadno, jako náhle získávají na tvrdosti a stávají se nepřístupnými. Tak se to má se vším a je dobré se na to připravit. Náladovost obléká kabát normálnosti, co je chvíli nepřístupné až k slzám, se znenadání mění ve výraz sympatií a teplý úsměv. Jemné a pomalu tekoucí meandry nápadů se mění v hřmící metalové riffy už v prvním dějství a nechávají otevřená vrátka pro ty, kteří cítí, že by později mohli litovat „promarněného“ času.

Kombinace, variace, polojasná zábava současnosti. Tvrdý kytarový katr střídající zasmušilou náladu s decentním doprovodem sporých úderů bubnů působí atraktivně. Po prvním poslechu se stává nepostradatelnou i výrazná elektronická výplň, na kterou nesedí žádná šablona. Její umístění řídí jen cit tvůrce, někde patří do základního obsazení scény, jinde jen dotváří vyvolaný dojem a zůstává ve stínu silnějších elementů. Brzy jsem se s ní sžil stejně jako s řadou podivných zvuků, které krášlí probíhající tok hudby jako tajemná diakritika cizí řeči.

Právě elektronické pasáže dávají největší prostor fantazii. Něco otevírají, ale co bude následovat, je ještě dlouho zahaleno v oparu nejasných představ. Krásným příkladem je jemná Luna Militis. Z šumu, elektronického tlukotu benigní arytmie a kvákání digitálních žab se rozvíjí jemná, posmutnělá skladba, která přes poměrně skromné složení nabízí řadu pocitů a snů. I v ní se zapojí rázné kytary a písni dodají nečekaný šmrnc. Zhruba v polovině je to fakt hustá řežba a album se od základu mění.

A o tom to celé je. Užít si širokou škálu tvrdých, metalových názorů stejně jako jemné stíny nahodilých myšlenek. Přechodů mezi nimi si kupodivu mnohdy ani nevšimete.