Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Námel umí být prevít. Ale jak to s většinou prevítů bývá, jsou tací, kteří s nimi umí pracovat, či v nich dokonce najít užitek. Středověcí křesťanští troubové chcípali na otravu nakaženým obilím po tisícovkách a přitom už jejich starověcí pohanští předkové věděli, že když víš jak na to, můžeš se tím naopak perfektně sjet. A ještě tak přitom o sobě při rituálu úrody prohlašovat, že to děláš pro dobrou věc. Dneska se tomu říká "charitativní večírek". Moderní medicína dokázala nakonec z houby vydrobit alkaloid, který se mimo jiné používá pro zmírnění poporodního krvácení, takže je dost možné, že vaše máma tím byla zhulákaná, když rodila to vaše vachrlaté, nevděčné tělíčko. A nyní se kruh uzavírá, protože si tuhle věc dala (více méně) do názvu jedna smrtelně zatuchlá česká kapela.

Namöl hrají death/doom. Nenašel jsem tam jakéhokoli dalšího přívlastku a ani vy to nezkoušejte. Žádný "s drobnými vlivy" nebo "s malými odbočkami k...". Čistá smrt a zkáza na pečlivě omytém katafalku bez jakéhokoli nanošeného bordelu. Plnotratný debut kapely nabízí nějaké čtyři songy, pochopitelně však při celkové stopáži tři čtvrtě hodiny. Obecně death metal jako neposedný technický žánr v kombinaci s velmi posedným, až spíše poležným metalem doomovým z podstaty věci často bojuje s cimrmanovskou dichotomií neschopnosti udržet myšlenku (death metal) a následně neschopnosti myšlenku opustit (doom metal). Ani deska Zhouba z rakevního dna jí není ušetřena.

(fotografie kazety na křtu jiné kazety jiné kapely)

Paradoxně nejvíce nepatřičně na desce působí atmosférické ambientní úvody, které přitom samy o sobě jsou ke hřbitovnímu tématu ve své chladné, kamenné neúrodnosti přiléhavé. Hádám, že za nimi stojí baskytarista Lukáš, se kterým si jinak na baru často notujeme v tématech ambientu či dungeon synthu a který je například autorem hudebního projektu Hnilomorna. Tato preludia náturou moc nesedí k navazujícímu zbytku, ve kterém halabalácké dřevní riffy a do různých extrémů rozházené vokální party sestavují hrubé tělo olckůlového death metalu, ve kterém není místa pro nějaké náladotvorné zvukové plochy, na kterých stojí často třeba Esoteric nebo Pantheist. Ve srovnání s těmito kapelami se Namöl vědomě drží ve svém bahnitém rygolu bezpečně limitovaném hřbitovními stěnami a nevyjíždí do žádných vznešených filozofických výšin. Zde nikdo nerozumí pojmům jako "majestát smrti" či "ušlechtilost soužení". Smrt je v pojetí téhle kapely čistě fyzická a páchnoucí disciplína doprovázená katalogem nežádoucích a vulgárně přirozených jevů. V tomhle světě konec již nebolí, protože tkáň je mrtvá a duše neexistuje.

Na to je napojené již dříve zmíněné spektrum vokálních jevů, jichž se na albu dočkáme. Mumlá se, mručí se, klokotá, prosí se číšník (opravdu!), brečí se a dokonce i šmoulí hlásek se nám tu na chvíli otočí v roli hlasatele márničního rozhlasu. Tenhle showroom všeho, co se dá dělat s držkou, když chcete znázornit fyzické a duševní nepohodlí, je vskutku impresivní a nejvíce si to užijete v případě, že máte v druhé ruce booklet s texty, které se snažíte ze skladeb poslechově pochytat. A tady začíná ta pravá sranda.

Že bude básnická stránka alba doplácet na sivé čtveráctví obvyklých podezřelých, kteří za něm stojí, se dalo odhadnout už jen při zjištění, že za (ne)mixem alba stojí potměšilý měsíček na hnoji Yarrdesh. V názvu zmíněný pojem "rakevní dno" mě pak rovnou odkázal k traumatickému momentu, když jsem onehdá ve frontě v lékárně četl, k čemu jsou záhadné krabičky s motivy pučících květů v regále ženského oddělení a jak jsem si tehdy uvědomil, kolik toho ještě vlastně nevím. Obecně jsem s texty téhle kazety zažil ty nejlepší chvíle a velmi doporučuji je neminout.

(fotografie bookletu pořízená během vylodění na ostrov Tanambogo, sry nemám volnej stůl)

Ono při poslechu je samozřejmě prakticky nelze podchytit, protože valnou většinu času zde vokály dodržují deathmetalové pravidlo univerzální samohlásky, často protkané již vzácnějším pravidlem univerzální souhlásky. Jednou jsem se tak například dostal k pocitu, že konečně odchytávám z mručení nějaká slova, abych si posléze zklamaně uvědomil, že to mi akorát zakručelo v žaludku. Booklet (případně i na bandcampu jsou texty k nalezení) je v tomto případě nezbytným bedekrem, pokud vás zajímá, co se v těch písničkách vlastně děje. A vás to zajímá.

Místy takřka sprostonárodní frázování, kde o sebe cinkají verše jako sání-mokvání, osudu-do sudu, syčí-tyčí či dýmáš-chcípáš doplňují slovní spojení, která by se překrásně ujala v roli sub-bossů v Diablu. Ať už je to Zlotřilá hniloba, Nažraný kozel, Holubí sten či Mučivě chladný příbytek hlenu. Právě tahle lyrická rozpustilost desky navádí, do jakého prostředí vlastně patří. Je to v něčem typicky spalovačsky české pojetí smrti jako cynického jarmarku, kdy je veškeré člověčí snažení ve výsledku redukováno na hostinu pro chladnokrevné mrchožrouty. Pak je to o nátuře. Znamená-li pro vás death-doomová fúze automaticky nelítostný srandyprostý ponor do smutečních vod typu Mistress of the Dead či Encoffination, jankovitost Namölu by vám mohla lézt na nervy. Pokud ale trochu té kramářsskosti umbrtkovitého typu do vašeho truchlení rádi propašujete, mohl by tohle být ten váš šálek zapomenutého mrtvého souseda proteklého podlahou.