Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Napalm Death - Time Waits For No Slave

Napalm DeathTime Waits For No Slave

Bhut27.6.2012
Zdroj: MP3 (200 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Stokrát omletá věta, že „nic nového pod sluncem“ se musí použít i teď. Ale stejně to dokážou tihle nezmaři vytáhnout o nějakou tu třídu vejš, aby se nezamotali ve vlastních šponách. Hobluj!

V rychlosti si připomeneme počin britských buřičů Napalm Death Time Waits For No Slave z roku 2009. Ono totiž tady není moc co objevovat a o čem déle diskutovat. Je to nářez jak prase, přímočarý dusot a hoblování. Obrábění touto kapelou si tu a tam nechám líbit a stejně jako od AC/DC, tak ani od Napalm Death nečekám a ani nechci nic jiného.

Jistým vývojem si sice kapela pochopitelně prošla (vzpomeňme na energické punkové začátky), ale nakonec zůstala věrná svému osobitému pojetí death grind metalu, ve kterém obývají ty nejvyšší posty. Nikoho snad nepřekvapí tato příjemná porce svižné divoké hudby, která umí vmíchat energii do žil. Ovšem stále nemůžeme hovořit o kolovrátku, či vykrádání sebe sama. Je to stejné, jako u výše zmíněných Australanů. Přesto se Napalm Death daří vmíchat do svých ocelových špon nějaký ten hliník, který ve výsledné kopici, jak se patří, vyčnívá a svítí. Zde to jsou chorály, které udávají nový rozměr celé vizáži kapely. Nejsou dlouhé, nejsou hojné, ale jsou úchvatné. Ten, jemuž hudba tohoto spolku nikdy nechutnala, ani nemusí zkoušet koštovat její další fragment z bohatého zástupu všech počinů. Naopak ten, který je spokojen se stavem a směřováním kapely, bude opět obdařen na výsost skvěle a odejde (pokud tedy) nezklamán. Nic víc, nic míň. 


Není, však od věci se podívat trochu do pozadí desky a přečíst si pár jmen z bookletu. Zůstaneme spíše u grafické stránky a jmen na ní se podílejících. Obal stvořili hned dva démoni. Kevin Sharp a především Mick Kenney. Že Vám ta jména nic neříkají? Zkusme zabrouzdat v paměti a při vyslovení jména Mick Kenney pootevřít booklety i starších alb Napalm Death, kde je taktéž podepsán pod autorstvím obalu. Na svědomí toho tenhle chlapík má sice ještě více, ale zcela stěžejní je hraní v mé milované kapele Anaal Nathrakh. No a Kevin Sharp se sice na obalu podílel jen okrajově, ale jméno to není nikterak malé. Měli bychom jej znát především z postu zpěváka v taktéž spřátelené formaci Brutal Truth. Ještě se zmíním o člověku jménem Carsten Drescher, který vytvořil layout. Jeho práce tohoto typu pak ještě můžeme vidět u velkého množství dalších neméně známých kapel, jen namátkou: BorknagarGraveMoonspellRotting ChristSentencedTiamat

 

Podtrženo, sečteno další klasické album z dílny Napalm Death uzřelo světlo denní. Milovníci těchto naštvaných bez kompromisních brusičů jsou poctěni porcí čtrnácti písní o celkové délce padesát minut. Možná až trochu příliš dlouho na takovýto řezavý výplach. Ale co, když se má pařit, tak pořádně.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky