Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Napalm Death - Utilitarian

Napalm DeathUtilitarian

Bhut10.5.2012
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Klasické dílo klasické kapely. Žádné převraty a posuny. Divoká jízda s občasnou změnou a zpestřením. Album plné agrese vyvolávající dojem, že nastal čas vyjít do ulic.

Začátkem letošního roku, přesněji řečeno 27. února, vplula na svět další studiová nahrávka anglických velikánů na poli tvrdého death metalu Napalm Death. Novinku pojmenovali krátkým slovem Utilitarian, což se dá přeložit jako utilitářský / prospěchářský. O kapelu a počin samotný se stále starají Century Media, kteří o kapelu pečují od roku 2004. Pod tímto chlebodárcem je to již čtvrté řadové album, z nichž to předchozí vyšlo v roce 2009. Napalm Death má ve své diskografii opravdu co nabídnout, však také za třicet let existence se není čemu divit. Historie je vpravdě bohatá, ale nyní se jdeme zabývat přítomností, kterou udává deska Utilitarian.

 

Co prvního trkne do oka při kontaktu s tímto počinem, je obal desky. Ten se vědomě zařazuje do diskografie s nikterak příznačně velkým rozdílem, podobné práce jsme již během kariéry kapely zahlédnout mohli. Jen doplním pro úplnost, že autorem obalu je Frode Sylthe, který má na svědomí ještě grafickou práci na loňském počinu Unseen švédských The Haunted. Ačkoliv jsou tyto dva obrázky totálně odlišné, oba mají své kouzlo a pozitivně působí na mysl posluchače tak, jak si kapela představovala. Z obrázku na Utilitarian cítím jistou agresivitu death metalu a odkaz k syrovým začátkům HC punkového období. Dokonce i hudba samotná se lehce navrací k těmto pomyslným kořenům a i když silácké věty typu „vracíme se ke kořenům“ tento spolek dosud nevyřkl, nebo o tom alespoň nevím, nebylo by dané oznámení od věci. Zvláště Barney se ve svém hlasovém projevu ukazuje na daleko divočejší úrovni, než jako tomu bylo například na Diatribes. Více z toho cítím páchnoucí dech debutu ScumNapalm Death se zkrátka neustále vyvíjí a i když se může zdát, že každé album je vcelku stejné co to minulé, každé dílo je něčím odlišné. I současná nahrávka není žádnou kopírkou let nejstarších. Na zřetel je však nutné brát, že jistý odkaz se tu skutečně nabízí. Přesto kapela do nových songů komponuje prvky, které nejsou obvyklé a dosud nepříliš zaběhlé. Tyto, dá se říci, novinky pak působí svěže a celkový dojem z poslechu tak zpestřují. Jasně, nejsou to žádné převraty, revoluční tahy a mezníky v tvorbě, ale posuny jinam jsou patrné. Furt je to xicht Napalm Death, furt je to to samé dokola, ale přesto je to něčím jiné. Jsem si jistý, že kapela své fandy opět mile překvapí a pozitivně nabudí. Není to kapela, která by zklamala, sází na jistotu a nechává věcem volný průběh. Nepotřebují extrémně experimentovat. Proč taky? Vše, co kdo od kapely hledá a očekává, dostane. Plus nějaká ta drobnější příměs navíc jako bonus.


Deska obsahuje šestnáct písní o celkové délce necelých čtyřicet sedm minut. Během této třičtvrtěhodinky bude každý posluchač mlet drtivými ozubenými koly svižného death metalu s příměsí agrese a revolty hardcoreové hudby. Nejprve vás čtveřice buřičů malinko navodí pomocí úvodní instrumentálky Circumspect do vod jimi požadovaných. Nejsou to žádná brouzdaliště, ani přechlorované bazénky, jsou to špinavé předměstské stoky, kalné vody, ve kterých se zrcadlí obraz soudobé společnosti, obraz, který si málokdo přizná a chce s ním hýbat a rozčeřit jeho nehezkou tvář. Napalm Death tuto vodu přivádí do varu i víru. Ukazují tak veškeré hnusy, co nechceme vidět. Opravdu nasraná muzika. Tímto stylem se tak vezou všechny stopy této nahrávky. Líbí se mi však drobné okrášlení, které slyšíme například ve třetí věci Everyday Pox, kde zběsile nervozně skřípe saxofon obsluhující host John Zorn. Dále bych vyzdvihl songy jako The Wolf I Feed, Blank Look About Face, Fall On Their Swords, nebo třeba závěrečnou pecku A Gag Reflex, které jsou tím něčím odlišné. Převážně se jedná o chorálové pasáže, které v dané skladbě působí opravdově a mocně. Celou kompozici dané písně tak pozdvihnou na úroveň uhrančivé atmosféry. 

 

Ve chvíli, kdy album dohrálo, vám sice moc momentů z něj v hlavě nezůstane a stěží pak hledáte skladbu, kde se vám ta daná pasáž líbila, ovšem deska zanechává zcela jiný nehudební pocit. Jste plni síly a chuti vyběhnout do ulic a začít z plných plic křičet o tom, jak vás to tu už štve a že je třeba něco změnit. Vrháte se rovnou k nejbližšímu objektu, ve kterém sedí osoby nepěkně se blýskající v očích obyčejných lidí. Ano jsou to ti „mocní“, ti „nahoře“. Je vám to však něco platné? Jste sami, jelikož se k vám nikdo cestou nepřidal. Příslušník pomoci a ochrany vás uklidňuje a s dobrým úmyslem obrací směrem domů. Klesnete na mysli, jste zlomeni, potupeni, nepochopeni, nevyslechnuti. Tak alespoň na zeď toho baráku vyškrábete hesla jako No Banks, které zdobí i obal Utilitarian. Tohle album zjevně vzniklo proto, aby konečně zvedlo lidi ze židle, ne však proto, aby začali nezřízeně křepčit a divočet. To už je však záležitost každého z nás.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky