Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pokaždé když zaregistruju kapelu z Islandu, zbystřím pozornost na maximum, protože z „ledového ostrova“ se noří samá velezajímavá hnusota. Naðra je pojem nový, hudebníci v něm však protřelí, v černém světě známí. Kromě vokalisty jsou všichni činní v Misþyrming, někteří pak v Carpe Noctem či Skáphe atd. Nyní už zřejmě chápete, že jsem nemohl minout skupinu s podobným osazenstvem. Sluší se ale podotknout, že Naðra vsadila na klasičtější formu black metalu, než je chorobným zlozvykem výše zmíněných obskurností. Dočkáte se zvláštního mixu progrese a návratu do dávné minulosti, kombinaci syrového satanášského blacku i punkové drzosti či thrashové agrese.

Není vůbec jednoduché obsáhnout tvorbu Naðra pro ostré protipóly v sobě bojujících. Debut „Allir vegir til glötunar“ vás provede cestami k zapomnění. Zarazila mě silná melodičnost skladeb, jež však mají k poutavosti daleko. Představte si sžíravost dávného umění Burzum vs Mayhem. Kontroverze jak vyšitá. Pro úplnost si přidejte krapet Darkthrone, fous Quorthonovy bradky a to celé zabalené do dnes už typicky bizarního islandského soundu, který naleznete snad ve všech tamních odnožích hudby. Od Björk přes Sólstafir až k Svartidauði. Takovou tu asociální odlišenost, děsivý škleb a bolestný sípot. A je jedno, zda posloucháte hudbu veselou, temnou, brutální či taneční. Ale čert je vem! Vraťme se k Naðra.

Většinu hrací doby, která je v rámci metalu tak akorát (38 minut), dovádí v nemilosrdném duchu. Blast beaty, tremola, podzemní zvuk a děsivý řev činí z nahrávky čertovo dílo. Občasné odskočení do punkového kotle na pogo, nebo pocuchání hára ledovým větřiskem při úderu do obrovy palice všestranným Mjöllnirem zapříčiní, že se nebudete nudit. Pětice skladeb dokáže nabídnout různorodé pocity, každá také vyžaduje odlišný přístup, respektive posluchačův vklad. Kde úvodní hitovka „Fjallið” vyžaduje pouze nadechnout se a vstřebat bolestnou melodii, která se motá v oku horského démona evokující lidové motivy, ve „Falið” je vše podstatné ukryté a je jen na vás, zda to naleznete. Máte na to čtvrt hodiny. Naopak pevně věřím, že „Sal“ se stane tím, co přitáhne černé posluchačstvo. Agrese střídá epičnost, neuhání se zde nijak zvlášť, náhle je vše majestátní a syrové zároveň. Obdivuju „Sár“ pro nátlakovou atmosféru černého umění uprostřed doomového doteku. Naopak nějak nemůžu překousnout zlom v závěrečném songu „Fallið”, kdy akustika řekl bych, až zničí gradované pocity celého alba. Přitom víme, co s akustikou lze dělat za čáry.

Rozhodně nechci tvrdit, že „Allir vegir til glötunar” je dílo bohů, zásadní na poli černě metalovém či jakkoliv výjimečné. Zvuk se mi nelíbí, působí na mě garážově, stejně tak mi nesedí řev - jekot Örlygura Sigurðarsona, který je jinak zručným kytaristou v začínajících blackers Mannveira, jejichž ep „Von er eitur“ stojí za pozornost s vykřičníkem! Přes všechny výtky a představu dalšího vývoje hodnotím „Allir vegir til glötunar” jako zajímavé dílo nevšedních hudebníků. Sice se nevyrovná známějším a významnějším deskám většiny spolků tamní scény, ale jako razantní protipól disharmonických zel či „post“ podivnůstek skvěle funguje. Fanouš druhé vlny black metalu by měl určitě zpozornět.