Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nargaroth - Jahreszeiten

NargarothJahreszeiten

Bhut21.10.2009
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Průlet skrze roční údobí za pomocí Kanwulfovi (nebo Ashovi, to máte asi jedno) black metalové vize. Atmosferické dílo.

Německá klasika NARGAROTH po dvou letech vydává další řadové album. Počin dostal jméno „Jahreszeiten“. Již z názvu je patrné, že album bude pojednávat o jednotlivých ročních obdobích. Vskutku je tomu tak, však ne tak doslova. Kapela na svých oficiálních stránkách o albu píše, že se jedná spíše o období lásky. Na jaře se láska probouzí a vzkvétá, v létě se pak rozvine co nejvíce- jako květina, s podzimem přichází první hádky a nejistoty, které v zimě můžou vyvrcholit až v nenávist a temnou melancholii. Zda-li Kanwulf něco podobného prožil, či ne, zůstává jen otázkou. Pro posluchače přetrvává spíše zájem o hudbu, než o soukromý život jednotlivých členů svých oblíbených kapel. Nové album mi svou strukturou výrazně připomnělo starší desku z roku 2003 „Geliebte Des Regens“. Tudíž mám na mysli její utahanost a předlouhé songy. V případě „Jahreszeiten“ toto platí dvojnásob. Album trvá něco málo přes hodinu a skrývá v sobě pouhých pět písní, z nichž jedna vytváří intro. Takže zůstáváme u čtvera písní plné hudby. Nelze se tedy divit, že skladby trvají déle jak deset minut. V hudbě jsou opět slyšet typicky naboostrované kytary, specifické pro tuto skupinu. Absence basové kytary není nikterak výrazná, ale myslím, že by pomohla v některých partech. Co však bije do uší, jsou bicí. Nechce se mi věřit, že by zarytý „antipočítačový“ Kanwulf vyměnil živého bubeníka za samply. Bohužel na desce se tato možnost nabízí. Bicí plochy a postupy zde znějí, jako kdyby je skutečně vyvrhnul nějaký počítačový program. Nejhorším prvkem se bez pochyby stává kopák. Echo, či jiný dozvučný efekt by jistě byl přínosem. Na počinu ale zní velmi sekaně a velmi uměle. Z celkového pohledu pak albu strhává několik výrazných bodů a zřetelně jej vrhá kamsi do hlubin. Jako další nechvalnou záležitost označuji přílišnou utahanost alba a její hluchá místa. Songy jsou příliš dlouhé, pravda mají v sobě melodický a energický náboj, ale místy až nudí. Samozřejmě vše je relativní a co posluchač, to jiná chuť. Skrze tyto nedostatky, nelze albu přilepšit a dostat jej na větší bodovanou příčku.  

 

Jak již bylo řečeno výše, celou desku rozeznívá intro. Lépe řečeno Prolog. Němčina obklopuje celou desku a v této první úvodní skladbě zní vskutku ponuře. Po tříminutovém proslovu startuje první hraná skladba – jaro, neboli v originále Frühling. Hned od začátku posluchače přepadne pocit, že tuto melodii jistě odněkud zná. Není divu, jedná se o melodii nějaké německé lidové písně, která v podání black metalu, zní celkem vtipně, však velmi podařeně. Zajímavý kontrast pak vytváří se zpěvem samotným. Bohužel již od těchto chvil se pod kůži zarývá neblahý pocit a nervozita způsobená zvukem bicí soupravy. V čase tři minuty dvacet vteřin píseň obmění svou melodii. Tato část mi nejvíce připomenula starší desky a zněla mi typicky pro tuto kapelu. Po zhruba třech minutách se vše opět převrtá v jinou lidovku. V osmé minutě a dvacáté vteřině se píseň opět vrací do své prapůvodní melodie s tím rozdílem, že je zahrána o něco níž. Skladba končí zpěvem ptáků a šumění přírody. Tato atmosférická vsuvka se záhy převtělí v léto – Sommer. Začíná kytarovým sólem, které zní téměř až tragicky, jak nějaká symfonická overtura do jakési divadelní hry. Celý dojem však ničí bicí. Přes různé střídání nálad od středního tempa, přes rychlejší, dále veselejší a následně pochmurnější se vrací zas to nějakého toho středu a svůj konec překroutí v další přírodní proklad. Tentokrát se rozezní noční cvrkot cikád a všelijakého drobného hmyzu. Nastává podzim – Herbst. Tuto skladbu bych označil jako zcela nejzdařilejší a nejlepší z celého díla. Její délka čítá sice necelých dvaadvacet minut, ovšem charakteristiku má velmi pestrou a líbivou. Do začátku tvořeného melodickým drnkáním kytary se přidá déšť a lehký náznak bouře. O několik málo chvil později se přidá zvuk čela. Velmi půvabné tóny a skvěle zdařená melodie se pak vykouzlí po druhé minutě a dvacáté vteřině. Po dvou minutách a několik vteřinách vše ustane a k slyšení se nabízí pouze kytara, kterou sem tam prořízne krkavčí zaskřehotání. Nastává dobrá melodie s doprovodem vytí vlka a krkavčího skřehotu. Tato pasáž pak působí velmi depresivně, přesně tak, jak vypadá podzim. Následuje obvyklé střídání melodií a nálad. Nejlepším a překvapujícím momentem skladby zůstává patnáctá minuta. Nostalgie, která panuje v této části je okrášlena melodickým „neblackmetalovým“ vokálem. Opravdová paráda. Po dovršení dvacáté minuty opus zamění náladu za poněkud veselejší a zcela se pročaruje ve foukání mrazivého zimního větru, které prořízne odbíjení zvonu. Zima – Winter od samého začátku spustí drsnou smršť a nejzběsilejší část celého počinu. Teprve až v páté minutě a dvacáté vteřině prosadí mírné zvolnění ozdobeno pěkným kytarovým sólem. Po sedmé minutě se posluchače zmocní velmi depresivní až sebevražedný pocit, neboť obdobně se vyjadřuje i hudba samotná. Těsně před desátou minutou hudba ustane a ticho rozdmýchává jen mrazivý vítr a vlčí vytí. Přidává se rychlejší melodie s náznakem nervozity. Po šestnácté minutě vše znovu zamrzne pod mocným burácením zimního větru a hudba definitivně utichá. Na úplný závěr se v těchto útrobách objeví malý prolog. Průlet ročním obdobím máme za sebou.   


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky