Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dost bylo jezdeckých výprav zvěstujících příchod apokalypsy. Ničivé síly objevené člověkem samotným předčily výstrahy pekelné a ať už bylo lidstvo v jakékoliv fázi rovnováhy s bohem, božstvy, či jinými mytologiemi – vše se narovnalo do lajny, před kterou pomohl akorát atomový kryt. Bum prásk a všechny kostely, synagogy, Mekky a jiné modlitebny přikryl šedavý prach vyzařující neviditelnou energii. Ano, svět postihla nukleární vojna a přeživší ví, že je lhostejno, zda spasitelem byl Ježíš nebo Mojžíš ... důležitý byl ležíš… tedy ležíš-li na podlaze v krytu. A tak se stalo, že stisknutím několika tlačítek s ikonickou červenou barvou vznikl nový holý řád a na trůně sedí nejvyšší uctívač atomové energie Uranfaust. Jedním stiskem se vše spláchlo v jednom víru, jako když do porcelánu vlijete obsah nádržky a pestrá vůně Bref kuliček zalije odtékající svinstvo, aby vyčistila prostor pro příchod další nálože. Pevně věřím, že nyní jste i vy připraveni na novou porci běsnící mašinérie jménem Naurrakar.

Ve faktických souvislostech bych mohl napsat vlastně téměř totožný odstavec, který uváděl recenzi na album Apogeum. Čili od velké desky utekly 4 roky a v mezičase byla vyslána menší nahrávka, kterou tentokrát tvořilo splitko Dissolution – Subatomic Extinction Of Everything. Druhou kapelou, která se na díle podílela, byla kolumbijská jednotka Dantalian. Naurrakar na splitko přispěli vlastně výběrem z jejich dřívější tvorby, takže žádná nová věc se neukovala, což je škoda, ale zároveň i jistý klad pro ty, kteří takové nahrávky nevyhledávají. Tudíž neznalý počinu o nic nepřišel, snad jen o povedený obal, který mě samotného tak nějak vybičoval k jeho koupi. Nicméně pravda je taková, že poslechnuto bylo CD jen jednou a pak archivně založeno do polic. Nuže nová pecka jménem Uranfaust přináší mnohem čerstvější a věru svěží dávku svérázného blacku. Pojďme na to.

Záměrně vynechám personální šachismus a drby typu kdo s kým a kam, protože stejně každého ve výsledku zajímá konečný finální produkt, kterým je hudební náplň. Takové ty pohnutky, kdo a proč za to může si můžete vyhledat sami, teď nemám náladu na to to rozepisovat. Takže k věci. Titul Uranfaust je směrodatný název, který jasně dává na odiv, které že téma se tu brousí do křišťálových odlesků. Asi už netřeba zažitým fanouškům poukazovat na to, že tohle je nuclear black metal a stranou jdou všechny možné asociace s megavydavatelstvím, které má atomový výbuch ve svém názvu. Ačkoliv by bylo jistě příznačné, aby další deska vyšla pod labelem Nuclear Blast, pravda je taková, že na to si asi počkáme, a tak nějak hádám, že undergroundový duch kapely by takový kontrakt stejně spálil na prach na betonovém podloží raketové základny. …Furt uhýbám, co?... se nepo….

Lehce přes půl hodiny dlouhé album je naprosto akorátní porcí nového vyznění skupiny, která tentokrát přinesla nahrávku, kterou považuji za skutečný dosavadní vrchol jejich tvorby. Zkrátka třetí řadovka, která platí za jistý milník, ale ne vždy toto bývá pravidlem. Ovšem v případě Naurrakar tento fenomén pociťuji celkem jasně. Nejenže má deska naprosto úderný titul, ale i grafika je velmi originální a mému oku velice lahodící. V druhém sledu ani ucho si nemá na co stěžovat, protože vedle instrumentální barevné roviny vichřicového blacku (nechci zrovna užívat slůvko tornado víme) tu je i skvělá textová stránka obsahu. Nicméně barva zvuku odkazuje na kulty žánru a především kytarový hlas mi je velmi příjemný. Vskutku pestré zacházení s tímto nástrojem žene nahrávku do kvalitních příček, ačkoliv bude možná problém v dnešní tsunami podobných najít průraznější projektil. Tím chci říct, že je to klasická úlitba přes dvacet let starému žánru, který však stále může být proveden v dokonalé jakosti. A tak to vnímám, byť sta procent užívat pro jistotu nebudu. Chytlavost pasáží není však dána jen hudební stránkou ale i vokalistovou variabilností a jím přednášeným textem, který tu a tam laškovně pomrkne na humornější notu, aby snad posluchač neseznal tvorbu kapely jako příliš vážně se beroucí a hrající si na nějaké věrozvěsty nového postapokalyptického světa, jakkoliv mohou jejich proroctví a celková stylizace na dané téma znít víc než věrohodně. Takové studium jest hodno hlubšího vnoření, které zbaběle ponechám na každém zájemci individuálně, jen ukazuji směr.

Zkrátka a dobře, nová deska Naurrakar se snaží býti nad věcí a nutno seznat, že se jí to daří. Respektive vidím v tom určitý nadhled a zároveň pilnou snahu o dobře odvedený kus práce, kde právě daný přídavek srandy není zastírací manévr a automatická odpověď na to, že to může třeba stát za prd. Jasně, ne každý ucítí v desce Uranfaust to správné chvění, to snad netřeba nijak podtrhávat, ale sám za sebe musím říct, že mě ten poslech baví. Celé uchopení nové nahrávky je sympatické a když mi pak nahodile někdy během dne vytane na mysli melodie skladby Člověk, chyba, to jsem pak nádherně naplněn správným nihilismem, že bych z toho až plakal. Tohle se prostě povedlo.