Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Neath - The Small Untruths

NeathThe Small Untruths

Sarapis22.2.2010
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 player Philips + AKG K44
VERDIKT: Celkově na mě nahrávka působí temněji a intimněji než debutové album. ´Neath se vyvíjejí směrem vstříc progresi a hlubší náladotvornosti, což soudě dle stoupající kvality přibývajích alb v jejich diskografii lze považovat za správnou volbu.

Už je to nějaký ten pátek, co se u nás na serveru objevila recenze na debut kapely ´Neath „The Spider´s Sleep“. Už v té době měla tato australská naděje na kontě druhé album „The Small Untruths“, které vyšlo hned rok po prvotině. Debutový počin naznačil, že v kapele dřímá velký potenciál a druhá deska měla její kvality a ambice potvrdit. Jestli se to nakonec podařilo, to se dozvíte z následujících řádků…

„The Small Untruths“ je v některých aspektech odlišný od svého předchůdce, ale základní poznávací znaky a přednosti zůstávají stejné. ´Neath si se stále stejnou lehkostí zahrávají s náladami, střídají zatěžkané pasáže se vzletnými, jako by to byla nejjednodušší činnost na světě, přinášejí neotřelé kytarové nápady v harmonickém souladu s klávesami a zároveň po očku pokukují, jak pracují světové progresivní veličiny jako Alchemist, Opeth apod.. Výrazové prvky hudby ´Neath jsou ale oproti minulosti poněkud jinak uspořádané. Předně role kláves je tentokrát mnohem významnější než na debutu. Zvukově jsou v popředí a aranžérsky a kompozičně vyplňují více prostoru na úkor kytar. Ty neztratily nic ze své důležitosti, ale jejich úloha je zde méně nápadná. Tim Dowdle si více pohrál s kytarovými efekty a na desce využil širší rejstřík zvuků, které se zejména v pozadí těší zajímavým výsledkům. Poměrně velký prostor dostala akustická kytara, kterou uslyšíte v každé skladbě, většinou v uklidněných pasážích jako protipól agresivnějším momentům a v několika případech i jako podkres elektrické kytaře. Co se týče vokálu, tak ten je variabilnější a jistější než dříve, což platí zejména u čistého zpěvu, s kterým to na „The Spider´s Sleep“ někdy nebylo úplně stoprocentně v pořádku. Boyd Potts se navíc se svým hlasem místy vydává na mise do nových dimenzí a poloh, z nichž se vrací převážně jako úspěšný badatel.

Na ploše necelých 40ti minut ´Neath opět vměstnali menší počet delších skladeb (tentokrát šest). Zdá se, že jim tento režim plně vyhovuje a já jako posluchač si také rozhodně nemůžu stěžovat. Deska není zbytečně roztažená a nápady rozředěné. To stejné platí o jednotlivých skladbách, byť se většina vyznačuje nadstandardní stopáží a vesměs se v průběhu alba nikam nespěchá. ´Neath trochu ubrali na rychlosti a metalové agresivitě, ale na jejich hudbě to negativní dopad naštěstí nemá. Stejně jako střídání nálad je pro toto album i pro tvorbu této kapely typické střídání temp a rytmů, takže skladby jsou dostatečně barvité na to, aby byl poslech silným zážitkem. Myslím, že nemá smysl zde rozebírat jednu po druhé, o jejich konkrétních kvalitách se račte přesvědčit sami. Je ale jasné, že album vyžaduje více pozornosti a po pár zběžných posleších není možné vyvozovat definitivní závěry.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky