Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Necromantia - To The Depths We Descent...

NecromantiaTo The Depths We Descent...

Sorgh9.11.2021
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Černotou se ohánějící Heléni Necromantia rozšiřují domácí frontu a staví se po bok mnoha svých kolegů. Jejich zbraně však nejsou jen ostré a zabijácké.

Necromantia patří k veteránům svaté války a svojí blasfemickou prací osvěžují stojatý vzduch mezi pravoslavnými stánky. Jejich první hudební pokusy je možné dohledat kdesi v roce 1990, což se dá dnes nazvat pravěkem. Svojí stylizací se drží tradic, a tak není nutné oprašovat každý pentagram v jejich budoáru a snažit se o hlubší seznámení. Stačí jen říct, že mají blízko ke všem čertům, z nichž tři jsou v Brně a točí dobré bratčické pivo.

 

Já jsem tuhle kapelu objevil celkem nedávno, a tak nevím v jakém duchu se jejich starší nahrávky nesly. Díky novému albu To The Depths We Descent... si však troufám tvrdit, že Necromantia nejsou až tak pekelní jak by se mohlo zdát a věřím, že raději mastí karty než zapalují kostely. V dřívějších dobách se k problematice třeba stavěli urputněji a s větší vervou, ovšem v současnosti s black metalem víceméně koketují a nejde o zapřisáhlé černokněžníky. Na to skladby působí moc rozverně a stíny nad jejich hlavami se zvolna rozpouštějí. V hlavní roli se usadila melodická extravagance, která vytváří takovou tu oblíbenou a trošku kýčovitou kostelní atmosféru. V hlubinách nahrávky svádí souboj dva klávesáci, kteří se předhánějí v tvorbě silných melodických struktur. Některé pasáže mají opravdovou sílu, v jiných to zavání vyčichlou snahou o rychlý efekt. Výsledkem je víceméně klasický, melodický metal se začerněným sklíčkem, díky kterému se můžeme podívat přímo do jádra pudla. Že mu chybí originalita je jasné a že se nebude útočit na horní mety asi taky. Přesto si své posluchače najít může a není proč se stydět. Album míří spíš směrem k věrným posluhovačům heavy metalu, kteří se nebojí  trošku ušpinit a na modlení už dávno nevěří. Ti prominou nebo tolerují pavučiny černého kovu projevujícího se nejsměleji ve skřehotavém zpěvu a vezmou za svá pohodlná témata bez falešných ambicí. Chovatelům havranů nezbude než si vyzobat několik pravověrných blackových perel, ve kterých se občas zablýsknou příjemně nabroušené kytarové sekvence.

Napoprvé se to poslouchalo docela dobře a rád jsem strávil nějaký čas s takto starou a zasloužilou kapelou. Ovšem třetí, čtvrtý a další poslech postupně strhal falešnou tapetu a na holé zdi už promítnuté kouzlo zvolna zmizelo. Výsledkem je poměrně jednoduchá nahrávka hrající si na něco vyššího. Komu to nevadí, bude odměněn příjemným a nekomplikovaným zážitkem.



Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky