Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Reunion předchůdce uznávaných seattleských power/thrash metalistů nebyl ještě před několika lety vůbec na pořadu dne. Ale co čert nechtěl - Nevermore v roce 2011 upadli do hlubokého spánku a akcie všelijakých sólových projektů a dávno uzavřených kapitol rázem vystřelily nahoru. Zatímco hlavní odpadlík Jeff Loomis se realizuje především na svých sólových albech, Warrel Dane s Jimem Sheppardem na to šli od lesa a ze staré garáže vytáhli na slunce starou mršinu, kterou se po dlouhých letech rozhodli resuscitovat. Výsledek? Rok 2014 si můžeme pamatovat jako rok, kdy mělo zemřít Slunce.

Čas pro návrat zjevně dozrál - za mnohá léta nasbírané kontakty v elitních kruzích by bylo škoda nevyužít, stejně tak přízeň a důvěru vydavatelského kolosu. Při prvotním seznámení s nahrávkou jsou tyto plody hned vidět a slyšet - o vizuální stránku alba se postaral proslulý a notně vytížený Travis Smith (kdy už se ten člověk vyšťaví?), produkci dostal na starosti Christopher Harris aka Zeuss (All That Remains, Municipal Waste, Soulfly), o propagaci a distribuci nadnárodních Century Media pak není třeba nikterak pochybovat.

Znovu a znovu poslouchám tuto nahrávku a přemýšlím, kde začít. Tak v první řadě to není další album Nevermore. I když kytary občas řízně šlehnou a Warrel se sem tam řádně rozohní, nálety jako třeba na “This Godless Endeavor” se nekonají. Zda-li to někdo bude brát jako nedostatek, to už záleží na osobním vkusu, nicméně je pravdou, že by pár svižnějších momentů nahrávce určitě neuškodilo. Na to, jak hutně a někdy až thrashově kytary zní, k drzému překročení rychlosti na měřeném úseku prakticky nedochází.

To důležité se na albu děje až po vlažném začátku. Teprve s nástupem třetí “Exitium (Anthem of the Living)” se mi zvedá tep na požadovanou hodnotu, zatímco první dvojice skladeb nechává mé brvy víceméně na místě. Slibný rozjezd první “Arise & Purify” je následován průměrným refrénem a z nadějné skladby zbyde jen malá hromádka posluchačského uspokojení. To samé se dá říct o druhé položce “Let the Serpent Follow Me”. Problém spatřuji opět v očekáváném vrcholu skladby, který opakovaně ne a ne přijít. Řeknu vám, že když mě jako posluchače album nezasáhne ani po dvou skladbách, mám pak problém se do nahrávky dostat a vůbec to i chtít. Náš "vztah" zachraňuje až následující triumvirát skladeb "Exitium", "Question Existence Fading" a "I am Low". Kvalita materiálu jde nahoru a poprvé se mohu přistihnout, že mě poslech opravdu baví. Z letargie se stává zájem.

Chcete-li začít tím nejlepším na albu, pusťte si desku zhruba od poloviny. Songy jako “One Final Day (Sworn to Believe)”, The World is Wired” nebo “The Dying Age” mají jiný náboj, kapela se jakoby konečně rozehřála a až teď nastal čas ukázat, proč se vrátila. Najednou ten dojem z desky není zas tak zlý, ale na jedné věci to už nic nezmění. Rozjezd alba je slabý a s tím je vždycky potíž. Načančaná produkce nudné sekce navíc spíše zvýrazňuje a tím jak je všechno naleštěné a vyčištěné, myšlenky o pouhém produktu jsou vlezlejší než jindy. Je to jedno s druhým a celkově převažuje zklamání.