Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Necronautical - Slain In The Spirit

NecronauticalSlain In The Spirit

Sorgh29.8.2021
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Jednou z mnoha odvozenin od slova necro je kapela Necronautical z anglického Manchesteru. Tihle mládenci se dali dohromady v roce 2010 a v přiměřeně pravidelných intervalech vydávají silně melodické desky. Nepředchází je kdovíjak bohatá pověst a tuším, že řada lidí o nich stejně jako já dosud neslyšela.

Teď v srpnu jim vyšlo zbrusu nové album Slain In The Spirit a zvlášť poslední slovo názvu vystihuje podstatu jejich snažení. Tím je silná atmosféričnost a mlhavý pohyb neznámých entit v povětří. Docela mě to překvapilo, protože při pohledu na hezký obal s náležitě nekrotickým logem jsem čekal kanální brutalitu, ve které estetično nemá co dělat. Ale opak je pravdou a z alba se sypou pohledné perly jedna za druhou. Na Slain In The Spirit najdete předem upečený kompromis mezi tvrdším vyzněním a sladkou melodikou. Což není kdovíjak originální nápad a spousta kapel balancuje na tomhle pomezí, ale i tak je možné zaslechnout jejich vlastní myšlenky.

 

Album sestává z osmi vlastních skladeb a jednoho coveru. Každá z osmi vlastních věcí má několik rovin. Tou zásadní, nejspodnější a stabilně širokou je melodický black metal, v jehož záhybech se schovává paleta povědomých tváří a proto překvapí asi jen totálního ignoranta. Je to prostě bytelný základ a až na něm místy vyrůstají zajímavé prvky. Když pominu nasládlou a neodbytnou melodiku, posluchač si na několika místech může všimnout jistého progresivního nepokoje, který nekronautům hryže pod kůží. V klávesovém balastu se občas zjevují nečekané kytarové motivy, které vzpruží nepříliš vybuzenou mysl. Jen škoda, že jde o drobky v moři tuctového hudlání.


Jako celek album působí jako pohledná, ale nijak výrazná věc, která se brzo oposlouchá. Klávesových vstupů hrajících laciné melodie je opravdu hodně a člověk je přeslazený jak po pouti u Kočků. Jasně že to člověka občas chytne u srdce a nějaký příjemný motiv svlaží jeho okoralé rohovky. I tady platí, že jednoduché dokáže zasáhnout nejhlouběji. Stavět na tom hlubší obdiv ale nemá smysl, protože okouzlení nevydrží a vystřídá ho nevolnost z hromad cukrkandlových blbostí. Korunu všemu kýči nasazuje kyprá pěnice Vickie, která školeným hrdlem vyvolává toxické duchy mocné Jezabelky nebo therionovských orgií. A to už jsou věci, které jsem úspěšně přežil.

 

Za pozornost tak stojí zmiňované obláčky hezkých kytarových linek a také stinné kouty, ve kterých se daří prorazit upřímnějšímu zlu. Čirý black metal bez okras kapele sluší mnohem víc a dal by se lehce konzumovat. Bohužel jde vždy jen o část skladby, ten klávesovej neřád vše převálcuje. Škoda výborně rozjeté Contorting In Perpetuity nebo Ritual And Recursion, které by mohly být slušnými pilíři alba.Titulní Slain In The Spirit ze souboje vychází asi nejlépe a až na uječený závěr se mi docela líbí. Silné ozvěny zla předvádí i závěrečný cover Disciple od Slayer, ale také do něj nekroti nacpali klávesové vsuvky a valkýřin hlas.


Tohle album prostě nepředstavuje nic, na co by se někdy stála fronta. Při prvním poslechu jsem cítil určité vzrušení, ty hutné kytary a silná hradba bicích se mi zdály dost sebevědomé, aby hru o trůn svedly do vítězného konce. No nestalo se a tak album s díky a bez dalšího zájmu odkládám.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky