Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Negură Bunget - Tău

Negură BungetTău

Victimer17.3.2015
Zdroj: flac / mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / JVC UX-H330
VERDIKT: Negură Bunget znovu jako průvodci po transylvánských kopcích, ať už po krk v bažině, nebo jako letící ptáci bedlivě střežící kraj. Účinky spíš letmé, jak hluboké a oproti mezníku "Om" sotva znatelné.

Je třeba si říci, že silný vztah vůči Negură Bunget po rozkolu ochladl a další nahrávky vznikající po "Om" bych označil za průměrné. Nechoval jsem se k nim nešetrně, svůj prostor dostaly, ale zkrátka nezaujaly a mám za to, že (už dvakrát) proměněná sestava kapely není tak silná jako dříve. Také jsem pochopitelně vkusem a pohledem na hudební mystiku Karpat daleko blíže snažení dua Hupogrammos - Sol Faur, tedy Dordeduh. Přesto všechno jsem k novince "Tău" nepřistupoval s vyloženým despektem, ale naopak s nadějí. Tu mi ostatně poskytlo pár pomocných berliček v podobě promo náznaků, kudy by se mělo album ubírat a jak hluboce je samo sebou přesvědčeno. Jevilo se to solidně...

 

Ona hloubka je v případě Negură Bunget vlastně ten nejpodstatnější prvek. Spirituální pohled na krásy domoviny, která v sobě skrývá nejen horské scenérie a masívy uprostřed lesů, ale hlavně vnitřní sílu a důraz na duševní přesvědčení. Negură Bunget, to by mělo být hudební i duchovní splynutí s prostředím, které tyhle vousáče obklopuje a které je činí tím, čím doopravdy jsou. Ostatně sama kapela na své šamanské image lpí a bere ji za svou. Pak jde samozřejmě o přístup samotný. Rumunská družina jistě nechce opakovat už jednou vyřčené a parazitovat sama na sobě, a to je bezesporu čin záslužný. Další věc je ta, jestli příliš mnoho snahy neškodí a zda-li je tato snaha vůbec snahou o jiný přístup, nebo pouhým vyústěním momentální potence a síly Negură Bunget. Ono to totiž ve finále vypadá, že si je kapela až moc jista tím, co by měla předat a jakoby pozbyla tu opravdovou spirituální složku do podoby pouhého divadélka.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/nb%20tau.jpg

 

Novinka se tváří poměrně neuchopitelně a dost dlouhou dobu podporuje pocit, že v sobě má cosi magického, ale nakonec to není tak úplně pravda. Negură Bunget se nadále snaží budovat svůj osobitý, progresivní pohled na folklórní black metal, užívají množství tradičních i méně tradičních nástrojů, holedbají se vnitřní pýchou, ale nakonec vyvolávájí jen pocit slušně zahraného atmo blacku s pár tématy navíc. Ty desku sice dělají zajímavější a barevnější, ale perezentace samotná je spíš jalová. Pořád se neseme někde na obláčku, věrně se koukáme po nádherné krajině a jsme tak nějak spokojeni, že jsme vůbec vzlétli. Budu-li ještě chtít pokračovat pár slůvky na téma hloubka materiálu, tak se zastavím u několika doušků pravé karpatské pálenky, protože o moc dál album nejde. A jakmile začne znít docela srovnaně, tak za pár chvil už působí poněkud zmateně a roztřeseně. 

 

Jistě, vidět nahrávku jako éteričtější, uvolněnější, nebo dokonce vnímavější asi lze, ale po chvilce zase skončíme u samotného umění kapely poprat se svou současnou tváří, výzvami a smyslem pro dostatečně podmanivé hudební vyjádření. A pokud budeme trvat na sestavě, je docela dost jasné, že jediný lídr kapely - bubeník Negru, bude buď hlava dubová, nebo člověk krajně nespokojený s osádkou kolem předchozí desky "Vîrstele pămîntului". První možnost je na pováženou, té druhé se ani nedivím. Nová sestava, která je podepsána pod konečnou podobu nového alba "Tău" je logickou snahou o novou tvář kapely, nové nastartování, ale stejně tak přehlídkou jisté nesehranosti a vznášejících se otazníků.

 

 

Můj celkový dojem z nového alba je o něco lepší, než tomu bylo v roce 2011, ovšem žádné velkolepé věci se opět nedějí. Byla v ně dána naděje, ale ta zůstala znovu nenaplněna. Šamanství, plus chtěné splynutí s domovinou a poutavé předání lidem z jiných koutů světa, tak působí trochu nabubřele a kdybych byl hodně zlý, tak někdy až parodicky. Chvalte lesa kraj, horstva Karpat zvlášť, ale nepřehánějte to, "Tău" není albem, které umí mluvit příliš přesvědčivě.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 17.3.15 13:04odpovědět

Souhlas, taky mě to dvakrát nechytlo. Když ponechám stranou historii, baví mě víc i hudební směřování Dordeduh. Možná je to dáno přílišným očekáváním, možná předskudkem v podobě "Om", ale tahle Negura mě neoslovuje.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky